Věda a výzkum – kde jsme a kudy dál

Roku 1620 formuloval britský filozof Francis Bacon ve své knize Nové Organon svůj názor na tehdejší vědu. Nebyl zrovna u vytržení z lidského rozumu, který ze dvou nebo tří pozorování zkratkovitě skákal rovnou k obecným závěrům. Aby tomuto vytváření zbrklých falešných představ předešel, navrhuje dvě věci. 

Za prvé je to velký úklid: chaoticky posbírané informace navrhuje „hodit do koše“ – tedy používat je jen jako inspiraci, ne jako dogma – a nadále začít pozorovat svět kolem sebe systematicky, podle předem rozmyšleného plánu. Systematicky doplňované poznatky nám pak mohou posloužit jako základ lepšího poznání, které se má (opět systematicky) zaznamenávat. Za druhé pak Francis Bacon důrazně varuje před přeskakováním – nevyvozovat z několika pozorování rovnou velké závěry, ale postupovat po pořádku metodicky, stupínek po stupínku, tak, abychom mohli vyvodit obecné závěry a ty si poté ověřit experimenty – tedy opět po schodišti sestoupit od zobecnění ke konkrétnosti. Tyto konkrétní poznatky pak ale už mají být sbírány cíleně, abychom si výsledek své dedukce (zobecnění) ověřili nebo vyvrátili.

V této oscilaci mezi konkrétním a abstraktním spočívá podle něj vědecký způsob objevování a vynalézání nových věcí. Bacon se totiž nechce vracet ke stejnému konkrétnu, ze kterého vyšel, ale k novému – k objevu. Principy řádně odvozené z pozorování nám podle něj (stejně jako Jeníčkovi, který vylezl na strom) ukáží cestu k dalším konkrétním zjištěním – a vynálezům.

Při hodnocení jeho díla však musíme mít na paměti jedno: ústy Francise Bacona k nám nepromlouvá muž v laboratorním plášti, ale muž ve vrchnostenském. Bacon byl vysokým hodnostářem anglické koruny a věda v jeho pojetí je imperiální podnik s mocenskými ambicemi. Věda k realizaci svých cílů potřebuje velké prostředky – a jako výsledek pak dává ještě mocnější prostředky k prosazování cílů svým mecenášům. Věda je přítelkyně mocných. Toto je důležité si uvědomit dříve, než začneme nekriticky vnímat a obdivovat vědce jako morální autority soustředěné pouze na poznání směřující k blahu lidstva.

(Přírodo)věda posledních staletí tak není čistý projev lidské touhy po poznání, ale tvrdý byznys. Velikáni vědy jako Tycho de Brahe, Galileo Galilei, Johannes Kepler, Francis Bacon, René Descartes, Gottfried W. Leibniz nebo Isaac Newton byli sami mocnými muži nebo mocným poskytovali ceněné služby (v oblasti tehdy ceněné astrologie či okultismu, vojenství, justice, financí, diplomacie nebo kryptologie). 

Matematická přírodověda tak byla a stále je nástroj formovaný mocenskými potřebami inovace a expanze. Věda sloužila k udržení absolutistických monarchií, stavovských výsad, parlamentní demokracie, oligarchií, diktatur. Sloužila nacionalismu, totalitě, rasismu, antisemitismu, potlačování lidských svobod. Věda byla a je taková, jakou ji společnost, vlády, tyrani, více či méně osvícení panovníci a mecenáši chtějí. Ve svobodné společnosti bude věda svobodná, ve zkorumpované zkorumpovaná. 

Dnes poznání skutečného stavu fungování vědy do značné míry brání PR vědeckých institucí, které si říká popularizace vědy. Reklamní pohádkáři pěstují ve veřejnosti mylné představy o vědě a přívalem placené publicity navíc vytlačují kritickou vědeckou žurnalistiku. 

Výsledkem je, že jsme ve vztahu k vědě dnes podobně předpojatí a neinformovaní jako na začátku 17. století, když psal Francis Bacon své Nové Organon a tím nastartoval moderní přírodovědu. Chce to restart. Francis Bacon před čtyřmi sty lety navrhl hodit naši představu o přírodě do koše a začít zgruntu. Pojďme udělat totéž s naší představou o heroické vědě – hoďme ji do koše a nahraďme ji realističtějším obrazem lidského snažení se všemi problémy a chybami, které má. Přestaňme kývat na výsledky práce PR specialistů vědeckých institucí, kteří ubohému neznalému novináři dokáží prodat sebehorší produkt jako čisté zlato. Potřebujeme všeobecné povědomí o vědě postavit na lepších základech, abychom neskákali k mylným představám a ušetřili si zbytečná zklamání.

‍

Jakkoliv to bude znít nepříjemně, za bezprecendentním rozmachem přírodních a technických věd ve 20. století stály především obě strašlivé světové války. Bojující strany vrhly do výzkumu slibujícího technologie, jež válku rozhodnou, téměř neomezené státní prostředky. Zatímco první světová válka přinesla mimo jiné ohromný rozvoj spalovacích motorů (na zemi, na moři i ve vzduchu), druhá přinesla nástup jaderných technologií, radarů, plastů a tisíce dalších převratných inovací. 

Chvíli to vypadalo, že vítězné mocnosti nalezly optimální modus vivendi – masivní státní financování výzkumu, ze kterého každou chvíli vypadnou nějaké převratné technologie. Státem subvencovaný výzkum byl nedílnou součástí závodů ve zbrojení. Každou chvíli vyprodukoval nové technologie: jadernou energetiku, moderní zobrazovací metody v medicíně, nové vakcíny, polovodiče, počítače, satelity, internet, farmaka… Většina států pak začala kopírovat úspěšný model amerických univerzit, zejména systém kompetitivních grantů a měření vědeckého výkonu dle počtu a prestiže publikací.

Jenže vše má své “ale”. Prostinká logika, že čím více budeme vědu finančně (i morálně) podporovat, tím většího prospěchu pro společnost dosáhneme, totiž selhává a užitečnost vědeckých výstupů neroste lineárně s množstvím vynaložených financí. 

Proč? Čím více podpory, dotací a výhod do jakéhokoliv prostředí vneseme, tím více bude lákat profitéry a parazity, kteří nakonec většinu uvolněných prostředků spotřebují pro sebe. Vznikl tak problém, jak oddělit zrno od plev, tedy jak rozlišit vědce, kteří produkují cenné výsledky a zaslouží si státní financování, od těch, kteří si financování nezaslouží. Měřítko počtu patentů a nových vynálezů s uplatněním v praxi je možné v aplikovaném výzkumu (technika, medicína), ale jak hodnotit základní výzkum nebo humanitní vědy? Odpovědí byla úvaha, že vědci, kteří hojně publikují v prestižních časopisech, budou ti kvalitní.  

Bohužel, i ve vědě platí jednoduché ekonomické zákony nabídky a poptávky. Jakmile se vědecký výkon začal měřit podle počtu a prestiže publikací, následovala exploze odborných časopisů a exponenciální růst článků v nich publikovaných. V šedesátých letech bylo celosvětově publikováno několik desítek tisíc článků, dnes jsou to miliony ročně. A tím došlo k “inflaci” vědy, která se projevila publikační a replikační krizí.

První známky problémů začaly bublat pod povrchem lékařských věd již v osmdesátých letech. Profesoři Petr Škrabánek a James McCormick upozornili na nešvary vědy již v roce 1990 – a jejich kniha je dnes možná ještě aktuálnější než tehdy. Tyto problémy je možné skvěle ilustrovat například na vývoji léků. Farmaceutické firmy si zvykly prohledávat odborné publikace a hledat v nich potenciální dobré nápady, které by posléze podrobily klinickému testování a případně je dotáhly k patentovatelnému léku. Je jasné, že drtivá většina publikovaných nápadů nikdy neskončí fungujícím lékem, ale koncem minulého století se tato – již dříve dosti nízká – míra úspěšnosti začala snižovat na nepřijatelnou úroveň. 

Po roce 2000 se dva biotechnologické giganty – Amgen a Bayer – nezávisle na sobě rozhodly, že než se začnou snažit navázat na nějaký výsledek akademického výzkumu, pokusí se tento výsledek napřed ve svých laboratořích nezávisle zopakovat. Ve dvou zásadních článcích v Nature [1,2], které otřásly vědeckým světem, sdělily veřejnosti své šokující zjištění: asi 80 procent studií v oblasti výzkumu (především) rakoviny publikovaných v prestižních časopisech není možné úspěšně zopakovat. O tomto jevu, zvaném replikační krize, se poté začalo mluvit hlasitěji.

A přicházela další zjištění. Perrin a kol. například uvedli, že ze sta potenciálních léků na amyotrofickou laterární sklerózu, u nichž byl ve studiích na myších hlášen pozitivní efekt, se ani u jednoho nepodařilo při poctivém provedení studií zopakovat [3]. Ještě více šokující pak byly závěry studie ukazující, že standardní systémy vyhodnocování funkční magnetické rezonance vedou až v 70 procentech případů k falešně pozitivním výsledkům. Neměl by se tento výsledek interpretovat tak, že je potřeba “zahodit” desítky tisíc publikací, které jsou na této metodě založeny? 

Iniciativa Open Science Project provedla systematickou replikaci stovky zásadních studií v psychologii a došla k podobným zjištěním jako v medicíně [4]. Velká část výsledků se při replikaci nepotvrdí, a pokud přece, tak s mnohem menší velikostí efektu než v původní publikaci. V květnu 2016 zveřejnil časopis Nature unikátní průzkum mezi autory publikací v Nature (tedy světovou vědeckou elitou), zda se domnívají, že vědecký svět trpí replikační krizí [5]. Přes 90 procent z více než 1500 respondentů odpovědělo že ano, asi půl na půl se lišili v názoru, jde-li o zásadní krizi, či nikoliv. V některých vědách je situace lepší, v jiných horší – pokud vymýšlíte nový motor, zkrátka buď bude fungovat, nebo ne, a výsledek je patrný na první pohled. V medicínských nebo přírodních vědách a v základním výzkumu, kde vstupuje do hry proměnlivost živých organismů, jejich jedinečnost a komplexnost, je ale často obtížné výsledky přesně zreprodukovat, a tedy podrobit přísné kontrole.

Nepoučené publikum by se v této chvíli mohlo začít domnívat, že výzkumníci prostě lžou, falšují data a vymýšlejí si. Často to tak je – vzpomeňme například na aféru Surgisphere se slavnou zfalšovanou studií o zhoubném účinku hydroxychlorochinu na covidové pacienty. Ta je sice dnes již stažena, ale svého času zbrzdila výzkum účinku těchto potenciálních léků proti covidu-19 [6]. Co kdyby ale účinkovaly? V takovém případě by jedna lživá studie upřela pacientům po celém světě účinný lék. Zejména za doby covidové se objevily stovky zfalšovaných, zfušovaných či zcela zavádějícím způsobem provedených či interpretovaných studií, ze kterých by se dala napsat celá učebnice pochybných vědeckých a akademických postupů.

Nelze však tvrdit, že hlavním důvodem krize vědy je akademický švindl. Pes je bohužel (a to i tehdy, když pomineme negativní lidské vlastnosti jako arogance, ješitnost, hrabivost a nepoctivost) zakopán mnohem hlouběji. Dle našeho názoru je současná krize vědy způsobena mechanismy, které se navzájem posilují – neomezenou poptávkou po vědeckých publikacích a korupcí vědy politickou objednávkou. Pojďme se na tyto body podívat podrobněji.

Kariéra akademického pracovníka dnes do velké míry závisí na počtu publikací. Od něj se odvíjí nárok na získání akademických titulů (docent, profesor) a od nich zase možnost garantovat výuku, za což plynou školám od státu nemalé peníze. Akademické tituly jsou rovněž často vstupenkou na vyšší posty (děkani, proděkani, rektoři, prorektoři, vedoucí kateder atd.), na které je opět navázána moc a peníze. Svého času došla tato titulová mánie v České republice tak daleko, že mnoho profesorů mělo druhé, třetí, čtvrté či x-té úvazky na mnoha různých vysokých školách, zejména proto, že těmto školám chyběli titulovaní akademici, kteří by garantovali studijní programy. Stát již naštěstí vytvořil registr docentů a profesorů s jejich úvazky, který tento nešvar částečně odstranil. Přesto však stále existuje velmi rozšířená „připisovací“ praxe, kdy článek, na němž fakticky pracovali dva nebo tři lidé, má deset autorů. Ti se připisují často z řad mocných (vedoucích kateder, přednostů nemocničních oddělení nebo lidí jinak vysoce postavených na fakultě či v nemocnici), aby se vylepšil jejich „publikační záznam“. Tito mocní pak přidají i své souputníky z jiných oddělení – a ti jim to zase vrátí spoluautorstvím na příští publikaci připravované na jejich katedře nebo i jinak (například příznivým hodnocením jejich grantové žádosti). Tento systém, „vzájemné soudružské výpomoci“ je bohužel stále velmi rozšířený. 

V případě udělování grantů (které výzkumník ke své činnosti nutně potřebuje) se totiž na žadatelův publikační záznam hledí také a publikace jsou nutné i k jejich úspěšnému splnění. V českém akademickém prostředí se počet a kvalita publikací (hodnocená dle kvality časopisu, v němž článek vyšel) stále používá jako jeden ze základních faktorů rozdělování peněz univerzitám a na mnohých univerzitách i pro rozdělování peněz uvnitř univerzity, čímž se spirála publikačního tlaku roztáčí dále [7].

V současné západní akademické vědě tak platí, že publikace jsou přímo převoditelné na moc a peníze, a tak je po nich téměř neomezená poptávka. Vede to ke všem nešvarům, které si lze snadno domyslet: publikace nevznikají proto, že by někdo na něco skutečně přišel, ale proto, že byly slíbeny v projektu, jsou potřeba k doktorátu, docentuře či profesuře, musí se vykázat do vědeckého výkonu katedry atd. Články se píšou tak, aby prošly do časopisů. Tedy nikoho příliš nedráždit, nenarušovat „vědecký konsensus“ a příliš se neodchylovat od hlavního proudu. Výsledky se v mnoha případech vybírají tak, aby vypadaly zajímavě a byly dobře publikovatelné. Když nějaká fakta nesedí do narativu, tiše se přikrášlí nebo jednoduše zamlčí, aby byly výsledky lépe publikovatelné. 

V akademickém prostředí se tak mnoho článků píše ne proto, aby je někdo četl, ale proto, aby bylo možné je vykázat. Zároveň je jen zanedbatelné riziko, že by se někdo pokusil výsledek zopakovat a narazil na nesrovnalosti, které by opublikoval a dokázal, že v článku se lhalo. Z opakování totiž neplyne žádný benefit – replikační studie typicky nebude publikovatelná, protože oponenti napíšou, že výsledek není nový (navíc ve vědách, které nejsou exaktní, ale studují se na lidských organismech, jako je medicína či epidemiologie, vstupuje do hry spousta jiných faktorů, které mohou výsledek ovlivnit, takže je možné říct, že “nám to vyšlo jinak”, ale už ne tak snadno, že “předchozí studie je zfalšovaná”). Představte si tak analogickou situaci, kdy by v automobilce všichni věděli, že nikdo nebude na konci linky zkoušet, jestli auto jezdí nebo ne. Jak dlouho si myslíte, že by taková linka vyráběla pojízdná auta?

Zastánci akademického establishmentu často namítají, že přece recenzní proces zaručuje, že se do vědeckého záznamu nedostanou žádné nesmysly. To je krásná, nicméně idealistická a nereálná představa. Tento proces selhává na mnoha frontách. Recenzování je dobrovolná – neplacená – práce, byť určité výhody přinést může (recenzenti mohou „naznačit“ autorům, jaký článek v práci zapomněli odcitovat, čímž si mohou šikovně zvýšit vlastní citační index, případně získat slevu na budoucí publikaci jejich vlastního článku). Většina recenzentů však studie recenzuje bez jakéhokoliv nároku na odměnu ve volném čase, kterého často příliš nemají (protože také musí psát a publikovat vlastní texty). Několik studií ukázalo, že recenzní proces je tak děravý, že jím většina problematických výsledků proklouzne, zvláště když se trochu přikrášlí [8,9]. Pokud autor ví, co dělá, dokáže i zcela vymyšlený článek napsat tak dobře, že to recenzent zkrátka nemá šanci poznat – rozhodně ne bez surových dat (a přiznejme si, že komplexní analýzu surových dat bude v rámci bezplatné dobrovolné činnosti dělat málokterý recenzent). A to už nemluvíme o tom, že si celá řada časopisů zjednodušuje práci požadavkem, aby si autoři článku navrhli recenzenty sami – a proč si v takovém případě nenavrhnout kamarády z konferencí, kteří článek bratra ve zbrani určitě „nesestřelí“? Falšované výsledky pak často není jednoduché poznat na první pohled a i tehdy, když se prokáže, že data byla „upravována“ (čti „falšována“), často to na akademickou kariéru dotyčného falzifikátora nemá žádný dopad.

Jeden z mála ekonomických zákonů se skutečně univerzální platností je zákon nabídky a poptávky. Výše jsme ukázali, že poptávka po odborných publikacích je téměř neomezená. Není tedy překvapení, že se nabídka vždycky najde. Majitelé velkých akademických vydavatelství si toho samozřejmě všimli a poslední dobou neustále zvyšují poplatky, které po autorech článků chtějí za jejich uveřejnění ve formátu „open access“, tedy tak, že článek je okamžitě dostupný komukoliv, kdo má zájem si ho přečíst (oproti starému publikačnímu modelu, kdy autor publikuje zdarma a kdo si chce článek přečíst, musí za kopii článku nějakou formou zaplatit). To samozřejmě podporuje publikování článků, které nikoho nezajímají a nikdo si je nepřečte – ale vydavateli to zas až tolik nevadí. Sice pořád potřebuje, aby článek občas někdo ocitoval, aby se časopisu zvýšil tzv. impakt faktor (čímž se mu zvýší prestiž), na druhou stranu za otištění článku už dostal zaplaceno a ví, že autoři článku budou sami aktivně oslovovat spřátelené vědce, aby jejich článek ocitovali (sami potřebují být citováni), byť by byl článek sebehloupější. Zaplatit vyšší desítky tisíc za možnost publikace výsledku v „open access“ časopise (samozřejmě z peněz daňových poplatníků) je dnes standardem – a to už nemluvíme o tzv. predátorských časopisech, které za peníze otisknou prakticky cokoliv.

Dalším problémem je nesprávné používání nebo nepochopení limitací nástrojů a podkladů, které má vědec k dispozici. Příkladem může být použití databáze, která obsahuje množství chyb. Ať už se pak jedná například o databázi zdravotních údajů nebo z družicových dat odvozenou mapu výšky vegetace, platí pro obojí totéž – pokud se vědec snaží vyvodit jakékoliv závěry z databáze obsahující nezanedbatelné množství chyb, získá nepravdivé výsledky (a to bez ohledu na jeho dobré úmysly). 

Dalším problémem vědy, který se vzpříčil v samotném srdci západní vědy, pak je statistické testování hypotéz, tedy forma dokazování toho, jestli výsledek výzkumu potvrzuje hypotézu, či nikoliv. Mimo profesionálních statistiků málokdo z výzkumníků skutečně rozumí tomu, na jaké otázky různé statistické testy odpovídají. 

Často se tak stává, že nic netušící vědec kliká ve statistickém softwaru tak dlouho, až mu nějaký výsledek vyjde “statisticky významný” a jakmile se mu to podaří, usedá k počítači a píše další z článků, jehož výsledky budou nejspíše nereplikovatelné – ale bude to další článek, který je možné si vykázat. Drtivá většina vědců tak navíc činí v dobré víře, že si počínají správně.

Výše jsme si ukázali, na jak hliněných nohou současná přírodověda stojí. Do tohoto stavu pak vstupuje politická poptávka. Obrovské množství finančních prostředků na vědu a výzkum dnes pochází ze státních rozpočtů. Například české akademické instituce jsou na financování z veřejných zdrojů závisle téměř zcela, jedinou výjimku snad tvoří Ústav organické chemie a biochemie, z podstatné části financovaný z patentů profesora Antonína Holého. Státy čas od času propadnou nějaké ideologii a různými způsoby motivují vědce, aby tuto ideologii podepřeli „vědeckými důkazy“. Příkladů je v historii 20. století více než dost: nacistická rasová biologie, sovětský lysenkismus, zneužívání psychiatrie komunistickými režimy, vědecký komunismus – všechny hlásaly „vědecky prokázané pravdy“.

Vědci rychle vycítí, po jakých výsledcích aktuálně chlebodárce (tedy stát či firma zadávající objednávku) prahne. V poslední době se tento problém objevil například v „gender studies“ nebo v požadavcích na využití umělé inteligence prakticky kdekoliv bez úvahy nad tím, jestli má její použití pro daný účel smysl, nejkřiklavější manifestací v posledních letech pak byla „covidová věda“. Epidemie covidu způsobila obrovské narušení chodu západních společností a vlády se zoufale obracely na akademiky a výzkumníky, aby jim dodali „vědecká zdůvodnění“ jejich navýsost politických rozhodnutí. Výsledkem byla záplava místy zcela absurdních publikací, která vyvrcholila bezprecedentním opuštěním principů Evidence-Based Medicine během vakcinační kampaně. 

V plné nahotě se zde projevil tzv. Goldův efekt, který také popsali Petr Škrabánek a James McCormick už v roce 1990 [10]. Tento vědecký nešvar spočívá v tom, že jakmile názor jedné skupiny vědců na nějaké téma převládne a její názor se stane oficiálním, je nesmírně obtížné tento názor vyvrátit. Studie, jejichž výsledky jdou proti tomuto názoru, je obtížné opublikovat (můžeme mluvit o akademické cenzuře), vědci i veřejní činitelé, kteří mají k tomuto oficiálnímu názoru výhrady, jsou ostrakizováni, grantové žádosti, které by mohly přinést výsledky vyvracející názor, jsou zamítány. Nejedná se o žádnou novinku – své by o tom mohli povídat renesanční astronomové napadající představu ploché Země uprostřed vesmíru, své by o tom mohli povídat lékaři kritizující v minulých staletích od starověku zažitou teorii nemocí vznikajících ze špatných tělesných šťáv (které se nejlépe vyléčí pouštěním žilou) a své by o tom mohli říci i odvážní, kteří se veřejně vyjádřili proti opatřením za covidu – stačí si vzpomenout na Nadační fond Neuron, který ostrakizoval a veřejně dehonestoval  svého jediného zakladatele a mnoho let jediného mecenáše Karla Janečka, jakmile si dovolil vyjádřit nekonformní názor na očkování dětí proti covidu.

Není smyslem tohoto textu popisovat všechna selhání vědeckého a akademického establishmentu během covidu (k tomu slouží například několik stovek publikací na platformě SMIS). Přesto však zde můžeme zmínit alespoň několik studií nejen z domácích luhů a hájů, ale i ze zahraničí. Jednou z takových studií byl článek mezinárodního kolektivu, který katapultoval do světel reflektorů v Česku do té doby neznámého dr. Jana Kulveita [11]. V tomto článku vytvořili na základě analýzy spojení mezi přijatými opatřeními a šířením epidemie v různých zemích model, který měl prokázat účinnost vládních opatření. Bohužel, tento model předpokládal, že vládní opatření byla jediným faktorem ovlivňujícím průběh epidemie, zaměňoval tak kauzalitu (příčinnou souvislost) s korelací (souvislost, která může být způsobena i něčím jiným). Příkladem takovéto záměny může být fakt, že čím více se prodá zmrzliny, tím více dětí je daného dne hospitalizováno s úpalem. To ale neznamená, že by zmrzlina způsobovala úpal – jen jsou obě veličiny závislé na stejném faktoru, tedy horku. Takto chybně vytvořený model pak vyhodnotil jako účinné i přidání opatření „noste červené tričko s nápisem STOP covid“, které bylo fiktivně zavedeno v náhodný den do každé z analyzovaných zemí [12]. To ale bylo autorům lhostejné – hlavně, že se „prokázala“ účinnost opatření. Mimochodem, sám dr. Kulveit byl poté na základě tohoto svého výzkumu nominován do vládního poradenského týmu MESES a (jaké štěstí) jeho nezisková organizace získala od nadace zkrachovalé kryptoměnové burzy FTX těsně před jejím pádem grant přes sto milionů korun [13]. 

Samozřejmě bychom mohli mluvit i o dalších vědeckých osobnostech koronavirové krize, které radily vládě ohledně vakcinace či testování, přičemž měly vazby na firmy z těchto opatření profitující (známé je například spojení prof. Romana Prymuly a doc. Rastislava Maďara s distributorem vakcín, firmou Avenier, nebo to, že prof. Jan Konvalinka spoluvlastnil firmu Diana Biotechnologies dodávající testovací soupravy na koronavirus). Ale nebuďme překvapení – to, že věda se stávala berličkou mocných napomáhající prosazování jejich zájmů v různých epochách, jsme přece řekli už na začátku.

Špatné studie, podporující oficiální narativ ale bylo možné najít téměř všude – dokonce i americké CDC (Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí) provádělo metodicky nesmyslné studie [14]. Vrcholem vědecké absurdity pak byly studie tvrdící, že kdyby neočkovaní věděli, že lidé po vakcinaci způsobují méně dopravních nehod, určitě by se nechali očkovat [15] , nebo domácí studie srovnávající ochranný účinek posilující dávky vakcíny proti infekci variantou omikron, „férově“ stavící na jednu stranu misky vah jedince krátce po posilující dávce (2–3 měsíce) a na druhou ty, kteří covid prodělali před 6–24 měsíci se závěrem, že posilující dávka je na základě tohoto srovnání vhodná pro každého [16,17]. 

Téma covidu náhle rezonovalo celou společností, což vedlo k tomu, že se veřejnost poprvé za mnoho desetiletí začala zajímat o odbornou literaturu. Tak se stalo, že informace o celkově tristním stavu západní vědy najednou pronikla na veřejnost a postava vědce začala po celé řadě prohlášení vědeckých autorit, která se ukázala jako lichá, ztrácet svou svatozář. 

Covid tedy krizi západní vědy nezpůsobil, pouze ji v celé její šíři odhalil veřejnosti. Jediným pozitivním aspektem této krize je, že alarmující zpráva o selhání západní vědy je dnes již věcí veřejnou, a může tedy začít debata o možných cestách k nápravě. 

Děje se tak ve chvíli, kdy nástup umělé inteligence může vést k nekontrolovatelné tvorbě falešných studií. AI bude časem schopná sestavit vědecký text (včetně vyfabrikovaných dat) sama a člověk, a to ani znalý vědec, nebude mít šanci odhalit, jestli studie je pravá, či nikoliv.

V závěru tohoto textu se pokusíme navrhnout několik přístupů, které by mohly krizi vědy a výzkumu v západních společnostech alespoň zmírnit, pokud ne zvrátit. V první řadě je potřeba dosáhnout snížení tlaku na množství publikací a zvýšení tlaku na jejich kvalitu.

Jak to udělat?

1. Důsledně vyžadujme, aby ke každému publikovanému článku byla zveřejněna veškerá surová data, ze kterých se ve výzkumu vycházelo, stejně jako veškeré použité programové kódy a detailní metodika, kterou se došlo z dat k výsledku. To umožní, aby kdokoliv mohl výsledek zkontrolovat nebo experiment zreplikovat, pokud je to možné. Posuzování úspěšnosti projektů by mělo být založeno na tom, kolik kvalitních, dobře popsaných a především veřejně dostupných dat výzkum přinesl, ne podle toho, kolik se o něm napsalo článků. Mnohé časopisy to už dnes oficiálně vyžadují, ale obvykle je uspokojí větička, že “data jsou dostupná na vyžádání” a pokud je pak autoři na vyžádání neposkytnou, nic se neděje. Navíc téměř nikdo nepublikuje skutečná původní nezpracovaná data.
2. Systematicky podporujme replikaci publikovaných výsledků. Učiňme například podmínkou získání PhD pečlivou replikaci alespoň jednoho klíčového experimentu daného oboru. Desítky tisíc PhD studentů po celém světě poměrně rychle oddělí v publikovaném záznamu zrno (replikovatelné výsledky) od plev. Samozřejmě to nebude možné všude (studii na tisíci pacientech s rakovinou prokazující, že nějaký lék má efekt, těžko zreplikujeme – určitě nebudeme odpírat kontrolní skupině fungující lék).  V základním výzkumu by to teoreticky šlo, ale jednalo by se o nesmírně nákladnou záležitost. Co by ale bylo při současném striktním dodržování bodu 1 možné určitě, by bylo zreplikovat analýzu a zhodnotit interpretaci poskytnutých surových dat – věrohodně zfalšovat objemná data totiž není vůbec jednoduché.
3. Odstraňme co nejvíce stimulů k přehnané publikační činnosti. Přestaňme rozdělovat peníze podle počtu publikací. Opusťme zastaralý systém for-profit vědeckých žurnálů, které využívají dobrovolných peer-reviews. V éře internetu je rozumnější přepnout z vědeckých časopisů na platformy otevřené vědy, jako jsou ArXiv či PeerJ. Na těchto platformách je možné zdarma opublikovat výsledky výzkumu (i negativní) a je na nich umožněna více či méně anonymní diskuse pod článkem. Vědec tak půjde s kůží na trh a je na něm, jaký si o jeho výzkumu čtenáři udělají obrázek. Tyto platformy jsou indexovány v největších databázích vědeckých výsledků, a jsou tedy dohledatelné; na výzkum z článku tak je možné navázat a citovat jej. Poskytovatelé financí by měli vyžadovat publikaci výsledků na těchto platformách a ne ve vědeckých časopisech (čímž se mimo jiné ušetří značné prostředky, které se dají využít jinak). 
4. Tím ale vznikne problém, jak hodnotit vědecký výkon – počet článků v (kvalitních) časopisech je jednoduché číslo, podle nějž je snadné hodnotit. Zde by musel nastoupit jiný systém, například tento: každý vědec by musel uvést nejkvalitnější článek (dva, tři), na kterém se v daném roce významně (např. alespoň 20 %) podílel. Tento článek by byl jediným kritériem hodnocení vědeckého výkonu a bylo by zcela lhostejné, kolik dalších článků v daném roce vyprodukuje. Tento článek (včetně surových dat) by byl poté předložen zahraničním (zaplaceným) hodnotitelům z oboru, kteří jeho pravdivost a přínos zhodnotí. Ano, bylo by to nákladné, ale peníze na to by se snadno našly z úspor za nepublikování v placených „open access“ časopisech, navíc by stačilo hodnotit jeden článek ročně. To by zvýšilo důraz na kvalitu na úkor kvantity. Mimochodem, tento systém se využívá již dnes pro hodnocení vědecké výkonnosti fakult – pouze se podle něj rozděluje jen malá část financí a hlavně, nehodnotí se podle něj samotní vědci.
5. Podporujme publikaci negativních výsledků – i to ušetří spoustu neefektivně vynaložených prostředků, kdy vědecký tým zkoumá něco, co už deseti jiným týmům nevyšlo (případně se alespoň mohou poučit z metodických chyb předchozích autorů). Mimochodem, již od roku 2014 platí v EU nařízení, že všechny klinické výzkumy, které jsou zaregistrovány, mají povinnost zveřejnit výsledky (pozitivní či negativní) v daném registračním systému [18]. V roce 2019 (pokud vyjmeme Británii, která již není členem EU) tento požadavek splňovalo pouze 7 % studií [19].
6. V medicínských vědách důsledně vyžadujme registraci klinických studií, aby se nemohlo stát, že výsledky budou publikovány jen z těch částí studie, které náhodou vyjdou tak, jak se to zrovna hodí. 
7. Zrušme systém doživotních akademických titulů a nahraďme jej standardním systémem pracovních pozic – tedy např. docentské pracovní místo by bylo vázáno na “židli”, ne na člověka. Jakmile by pan docent ze svého místa odešel, už by nebyl docentem (byť emeritní doživotní titul by mu po určité době v pozici zůstat mohl jako ocenění celoživotní práce, ale nebyl by využitelný pro garantování předmětů na vysokých školách).  
8. Pokud bude vědci prokázáno falšování výsledků, plagiátorství nebo pokud odmítne poskytnout surová data ke svým výzkumům, pak musí nést důsledky – ztrátou místa (a tím i titulu) i vyloučením z vědecké komunity.
9. Zrušme systém, kdy vysokým školám jsou peníze na výuku přidělovány ze značné části na základě vědeckých výsledků, proveďme “odluku výuky od vědy”. Konec konců, systém podpory výuky na vysokých školách by si zasloužil samostatný text…
10. Podporujme kritické myšlení výzkumníků i těch, kteří výsledky výzkumu mají převádět do praxe (například lékařů) – naučme je najít v článcích podezřelé signály naznačující, že reportované výsledky nejsou důvěryhodné a zlepšujme jejich schopnosti analýzy dat. Pokusme se podstatně diverzifikovat vědu a výzkum tím, že budeme motivovat k financování výzkumu nestátní subjekty (například formou daňových asignací).

Tyto body se mohou zdát příliš radikální. Téměř jistě by vedly k výraznému snížení počtu vědců, protože by se ukázalo, že výzkum mnoha z nich nepřináší nic prospěšného a/nebo nového. Na druhou stranu by tyto kroky pravděpodobně z vědy vyhnaly obrovské množství “parazitů” a umožnily tak soustředit finanční prostředky tam, kde budou využity efektivně. Navzdory významnému snížení počtu vědců by se tak celkový vědecký výkon zlepšil.

Uvést systémové příklady dobré praxe není snadné. Pochopitelně existuje mnoho vědců, a troufneme si říci, že je to většina, kteří dělají vědu správně, nefalšují výsledky a nepropůjčují se mocenským cílům. S trochou nadsázky by se dalo říci, že čím méně je daný výzkum prakticky využitelný, tím více je možné v daném oboru dělat vědu správně. Všichni tito vědci však stále pracují v systému trpícím výše popsanými neduhy, jako je nutnost publikovat a získávat granty. Aniž bychom tak chtěli jakkoliv paušálně snižovat morální kredit všech vědců, budeme se věnovat spíše příkladům stojícím „mimo systém“. 

Stejně tak se nebudeme zabývat technologickým výzkumem fungujícím v soukromých firmách – přestože tam výzkum funguje obvykle mnohem efektivněji (konec konců, vývoj nového motoru nebo podvozku do automobilu je krásným příkladem aplikovaného výzkumu), tento technologický rozvoj čerpá z výsledků základního výzkumu, který není přímo aplikovatelný. Totéž platí i pro vývoj nových léků – jakkoliv můžeme kritizovat farmaceutické firmy, počáteční věda, která vede k vývoji nové účinné látky, bývá poctivá. Nikdo si totiž netroufne falšovat výsledky, na jejichž základě pak firma má odsouhlasit miliardové investice. Nepoctivost pak nastoupí až v okamžiku, kdy se nového potenciálního léčiva chopí ekonomové a marketéři. Pojďme ale zpět od „průmyslové“ vědy k té akademické.

Důležitou částí námi navrhovaných řešení jsou otevřené publikační platformy, kde články neprochází recenzním řízením, ale vědci jdou přímo „s kůží na trh“. Tyto platformy, jako je arXiv nebo medicínský medRxiv, zaznamenaly bouřlivý rozvoj v době covidu, kdy umožnily mnohem rychlejší sdílení výsledků výzkumu, než by bylo možné s klasickým několikaměsíčním recenzním řízením. Místo, kde publikovat zdarma, rychle a otevřeně, zde tedy již je – dalším krokem by bylo, aby takovéto publikace začaly být uznávány i pro účely grantových žádostí a osobního hodnocení vědců. I zde již existují první vlaštovky – například projekt Horizon Europe uznává pro úspěšné obhájení grantu i otevřené publikační platformy jako Open Research Europe.

Když nyní odhlédneme od způsobů nápravy institucializované vědy, je vhodné zmínit disentní vědecké skupiny a platformy, které se objevily především za covidu. Vzrostl význam dalších platforem, které umožňovaly a umožňují publikování výsledků výzkumu a/nebo kritiku chybného výzkumu. Na těchto platformách, jako je Brownstone Institute nebo Substack, bylo i za covidu možné najít erudované analýzy situace a/nebo rozbory studií produkovaných mainstreamovými vědci – tedy názory, které neměly příliš šancí se do vědeckých žurnálů ani do velkých médií propracovat. Mnoho autorů na těchto platformách je skutečnými odborníky, kteří však vzdali své neúspěšné snahy o publikování oprávněné kritiky chybných studií ve vědeckých časopisech a raději přešli na tyto platformy. Je zde potřeba říci i to, že ne všechno, co bylo například na Substacku publikováno, je pravda, ale na čtenáři pak zůstává, aby si ověřil a kriticky zhodnotil, kdo daný článek napsal – jestli je expert ve svém oboru a jeho slova dávají smysl, nebo ne. U nás hrálo roli takové platformy již výše zmíněné sdružení SMIS, na jejichž stránkách je dodnes možné najít celou řadu analýz (nejen) chybných vědeckých článků. Když už mluvíme o disentních sdruženích vědců, kteří se stavěli proti oficiálnímu narativu, je ze zahraničních skupin rozhodně potřeba zmínit i britskou skupinu HART Group nebo kanadskou Canadian Citizens Care Alliance.

‍Důležitost těchto skupin a platforem v době covidu nicméně nespočívala čistě v tom, že by vše, co od nich a na nich zazní, byla „velká pravda“. Byly (a stále jsou) to však zdroje, kde si mohl i laik přečíst menšinový názor vědců, kteří se postavili hlavnímu proudu. Co je pro tyto platformy typické, je, že se autoři na nich snažili vysvětlovat důvody nesouhlasu s mainstreamovým narativem, zatímco ten si vystačil s kladivem počtu (byť často nevalidních) studií a zaštítěním se experty hlásajícími oficiální názor. 

Tyto „disentní“ aktivity se dají považovat za projev tzv. občanské (nebo také komunitní) vědy – pojmu zahrnujícího širokou škálu aktivit od „garážových zlepšovatelů“ až po emeritní profesory, kteří chtějí svou expertízu sdílet dále, byť mimo struktury akademických institucí nebo jen částečně ve spolupráci s nimi. Zajímavou aktivitou byl například projekt Hackteria, který se snaží mimo jiné otevřít vědu „domácímu bádání zpřístupněním návodů na kutilskou výrobu vědeckých přístrojů (například USB mikroskopu z webkamery) [20]. 

‍Důležitou roli v nápravě vědy pak může hrát i fungující vědecká investigativní žurnalistika, jakou prováděla například legendární holandská lovkyně falešných publikací Elisabeth Bik. Tento typ žurnalistiky bohužel v posledních letech prakticky vymizel. Takováto (ideálně) decentralizovaná investigativa pak může být velmi efektivním nástrojem pro návrat k poctivé vědě. Ono by konec konců stačilo i to, kdyby vědci, kteří při čtení článků, z nichž chtějí čerpat, četli články pořádně a pokud narazí na zásadní problémy nebo jasnou manipulaci s daty či obrázky, posílali do redakce vyjádření svých pochybností. Dnes se to děje prakticky jen tehdy, když někdo někomu článkem „roztlouká bábovičky“ (tedy například výsledky článku nesouhlasí s vědeckým konsenzem), jinak nikomu nestojí za to, aby věnoval čas poctivému rozboru a komunikací s časopisem, který navíc může takovýto rozbor směle ignorovat. 

Jak již bylo řečeno výše, věda hrála zásadní roli ve zlepšování životní úrovně západního světa. Současná věda ale trpí řadou nemocí a parazitů, bez jejichž léčby nám postupně přinese více škody než užitku. Covid byl po dlouhé době první jasnou a veřejnosti srozumitelnou ukázkou světa bez správně fungující vědy. Jistě nás čekají další zkoušky – a s vědou poplatnou politickému establishmentu, která se navíc omezila na „vědu pro vědu“, to budeme mít těžké.

Soupis vznikl na základě výstupů z diskuse konané 30. ledna 2025 v Praze, které se zúčastnilo 24 vědců z 12 oborů, a následně zaslaných zpětných vazeb k akci. Níže uvedené závěry jsme nevybrali tak, aby se na nich shodli všichni vědci, naopak – naším cílem je postihnout celou paletu názorů v jejich maximální pestrosti.

Motto: 

Bádání musí být svobodné. Věda se stává stále víc nástrojem politiků a byznysu. Trpí ideologizací. Věda přeměněná v ideologizovanou korporátní instituci nemůže přinést zásadní pokrok. Podmínkou rozvoje vědy je svobodné střetávání ideí, informací, poznání.

Jaké jsou problémy vědy podle vědců? 

Kvalita výsledků ustupuje kvantitě.

Situace s financováním vědy je neúnosná. Existuje grantová povětrnost: kam grant, tam výzkum. Navíc největší granty (infrastrukturní a ERC granty) jdou z velké části akademickým podvodníkům.

Bádání musí být svobodné. Věda se stává stále víc nástrojem politiků a byznysu. Trpí ideologizací. Věda přeměněná v ideologizovanou korporátní instituci nemůže přinést zásadní pokrok. Podmínkou rozvoje vědy je svobodné střetávání ideí, informací, poznání. 

Kritický a odvážný přístup v bádání je vytlačován přizpůsobováním se zadavatelům, šéfům, kariéře. Převažuje pak konformismus, autocenzura, vítězí setrvačnost a zavedené paradigma (Goldův efekt). Vědecké instituce a univerzity jsou řízeny jako politické – „za zásluhy“. Kdo jde proti proudu, má smůlu.

Věda často ztrácí smysl. Vědec nemá dost svobody k tomu, aby zkoumal to, co umí a co ho baví. Smysl není něco určitého, co má definici, strukturu, rovnici. Nebude-li úkol vědce v souladu s ním samotným, nebude dělat to nejlepší a bude potřebovat další podporu a další propagaci neslaných nemastných výsledků.

Často je nejvíc slyšet ten vědec, který má nejlepší marketing. Lež se tak často šíří víc než pravda.

Politici nemají o vědecké výsledky zájem, pokud nepodporují jejich cíle. Nejlepším PR vědy by však měly být její prospěšné výsledky. V minulosti, když byla věda financována z více zdrojů, tomu tak bylo. 

Používáním stále analytičtějších, specializovanějších a kvantitativnějších postupů ve vědě uniká celek, unikají vazby, uniká smysl – to nejpodstatnější. Porozumění je víc než mít informace, informace znamenají víc než data. Nerozumíme statistice, ale všechny vědy se o ni opírají – pak je argumentace falešná.

Věda byla donedávna společenskou autoritou. Její postavení se výrazně oslabilo za covidu, kdy se vědecká obec rozdělila na dva tábory. Věda nasává to, co se děje ve společnosti. Nedůvěra ve vědu souvisí s celkovou extrémně nízkou mírou důvěry ve společnosti.

Současné pojetí vyšších akademických titulů je morem české vědy, výzkumu a vysokých škol.

Vnitřní situace vědy připomíná postmoderní babylonské zmatení jazyků. Nerozlišují se základní znaky vědy, začíná to u pojmů. Neslučitelné přístupy humanitních a. přírodovědných / exaktních oborů zásadně limitují spolupráci.

Věda je v zajetí hmoty. Realita je přitom mnohem složitější než matematická kostra reality.

Máme spoustu analytiků, ale chybějí syntetici. Máme spoustu analytiků negativního, ale chybějí syntetici pozitivního. 

Máme nefunkční vzdělávací systém, klesá úroveň absolventů všech stupňů škol, z VŠ vycházejí stále méně vzdělaní absolventi.

Hodně víme, teoreticky dovedeme mnoho, ale není vůle poznatky uplatnit. 

Věda má špatné PR. Novináři vědě nerozumějí, a přesto ji zprostředkovávají – buď straší, nebo vytvářejí falešné naděje místo osvětlování skutečného stavu vědy.

Žijeme neudržitelně tváří v tváří bezprecedentním situacím, budou přicházet další globální krize. Covid ukázal, že společnost je absolutně nepřipravená takové situace zvládat. 

Replikační krize

Vybudovat systém na ověřování studií a výsledků

Trvat na zveřejňování primárních, surových dat a na detailním popisu metodiky tak, aby se studie dala opakovat.

Podporovat publikování na bezplatných platformách open science tak, aby v případě, že jsou kvalitní, byly ohodnoceny stejně, jako by vyšly v impaktovaném časopise

Každý PhD student nechť zopakuje jeden zásadní experiment ve svém oboru; tam, kde to není možné, ať alespoň zanalyzuje poskytnutá data.

Organizace

Vrátit fakultám IČO. Současný systém je nefunkční – fakulty mají samosprávu (děkan je volený a odpovědný akademické obci fakulty), ale fakulta nemá IČO, tedy nemůže samostatně jednat.

Nastavit ve vědě samoregulační mechanismy, které by do značné míry snížily řízení vědy „shora“ – řízení komplexního systému, jakým je věda, „shora“, je prakticky nemožné.    

Získat pro tyto návrhy na zlepšení situace ve vědě podporu na vysokých školách. Rozšířit získané návrhy řešení o připomínky dalších vědců a získanou syntézu poslat na všechny fakulty jejich vědeckým radám a do fakultních časopisů. 

Financování

Financovat vědu z více zdrojů (zdravý ekosystém – vzor z přírody).

Rozvíjet konkurenci zdrojů. Peníze z byznysu jsou často lepší než od státu.

Financovat vědu daňovou asignací. Lidé by měli mít možnost rozhodovat o využití daní. Každý plátce daně z příjmu by si mohl vybrat, že 1% daně z příjmu nedá státu, ale některé výzkumné organizaci podle svého výběru tak, aby vědci (i „garážoví vědci“) mohli zkoumat, co chtějí – a ne co nařizuje stát.

Radikálně oddělit vědu od výuky, co nejvíce i od státu.

Financovat vědu (především v aplikovaných oborech) formou soutěže o finální produkty tak, jak to dělá americká DARPA. Ubydou tím hory papírů, zmenší se prostor pro podvody a umožní se přístup k financování i pro mimouniverzitní pracoviště.

Zakládat soukromé nadace k určitému výzkumnému úkolu, třeba jednoúčelovému či technickému.

Eliminovat tlak na výkon, na kvantifikaci, na počet publikací v impaktovaných časopisech. Jedna průlomová publikace za pět let je více než deset tuctových publikaci, byť v dobrých časopisech. Toto by mělo být zohledněno při rozdělování prostředků. 

V grantech by neměl být počet úvazků, ale jen částka na mzdové náklady, aby bylo možné zaplatit špičkového vědce, který udělá práce za několik průměrných

Zlepšení úrovně vědců, studentů, managementu vědy

Co nejvíce podporovat rozvoj kritického myšlení. 

Profesionalizovat management vědy od rektorů až po administrátory, snižovat neodbornost, nezkušenost, neschopnost lidí, kteří rozhodují.

Zvýšit gramotnost v pochopení statistiky, a především její interpretace. Vědci ani studenti jí nerozumějí, ale mají nekritickou důvěru ve „statisticky významné výsledky“ a ohromný počet dat.

PhD studenti by měli především prokázat schopnost vědecké práce, ne vymyslet za každou cenu něco nového.

Podstatně snížit byrokratickou zátěž vědců.

Osobnost a kariéra vědce 

Demýtizovat osobnost vědce. Vědec je člověk jako každý jiný s přednostmi i nedostatky.

Rozlišovat špičkové vědce a dělníky vědy, pedagogy, osvětové pracovníky vědy, a to bez pejorativního zabarvení – všechny kategorie jsou potřebné a užitečné.

Zrušit akademické tituly, nahradit je systémem akademických pozic jako ve světě, kde titul není vázán na člověka, ale na „pracovní židli“, viz: https://www.finmag.cz/firemni-kultura/389071-obzvlaste-vysoka-skola-v-horni-suche. Docentské a profesorské tituly by pak nebyly používány jako vstupenka ke garantování výuky na katedrách či provozu klinik; naopak – katedra by měla právo na zaměstnání počtu docentů a profesorů, na které si sežene peníze.

Prosazovat, že prvotním úkolem vědce je poctivě řešit badatelský úkol. Až splní badatelský úkol, může se aktivizovat ve světě (Curie, Sacharov, Feynman), ale ne místo své práce.

Vědecká etika

Přiznat chybu. Vědec musí umět přiznat chybu, ve skutečnosti je to kvůli často přebujelým egům výjimečné. Přiznání chyby přináší důvěru. 

Zrušit parazitickou praxi vzájemného připisování se na vědecké články v systému „ruka ruku myje“. 

Každému, komu bylo prokázáno falšování vědeckých výsledků, dát doživotní stopku s grantovým financováním. Podrobnosti například zde: https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/01/28/dum-hruzy-aneb-sedm-pater-lzi-a-manipulaci-s-vysvetlivkami-pro-humace/

Mít pokoru. Vědec musí umět říci „nevím.“ V technických oborech je pokora velká, je tam jasná kontrola realitou.  

Rozšířit svobodu ve vědě. Bádání musí být svobodné. Musí si klást svobodné a zásadní otázky, nesmí pracovat na příkaz. 

Zvýšit současně také odpovědnost. V západním světě stojí osobní svoboda vysoko nad odpovědností, to je příčinou zásadních problémů, zvlášť v hlubokých krizích.

Založit systém nezměnitelných tvrzení, kam by vědci mohli vkládat své výsledky či jen názory tak, aby byly zpětně snadno dohledatelné a dalo se určit, kdo měl v minulosti pravdu. Navíc tím, že by vědci šli zalogováním takového tvrzení „s kůží na trh, byli by opatrnější s tím, co tvrdí. 

Usilovat stále o sebereflexi v souvislostech a vědeckou práci kontrolovat svědomím.

Nevyvažovat a nešířit nedostatečně kvalitní obsah silným marketingem, ozvat se, pokud toto pozorujeme. 

Být uvážlivý v používání technologií, které předběhly lidskou schopnost interpretace a využití výsledků.

Oslovit s návrhy na zlepšení situace ve vědě studenty – ti jednou nahradí současné autority.

Postavení vědy

Řešit vnitřní stav vědy lepším vzájemným pochopením jejích pojmů a základních znaků. 

Mít větší nároky na kvalitu a užitečnost výsledků, čelit požadavkům na produkci kvantity. 

Získat vědě ztracenou společenskou důvěru a autoritu, ovšem nikoli nekritickou, slepou. Úkolem vědy je nejen vytvářet poznání, ale i posilovat důvěru ve společnosti.  

Podporovat decentralizaci, která vede k odolnosti vědy i celé společnosti.

Vrátit vědě porozumění, které se děje myšlením, ne hromaděním dat. Data mohou být k ničemu a stojí hodně peněz. 

Řešit globální problémy integrálním a multioborovým přístupem (např. pandemie vznikají až špatnou společenskou reakcí na přírodovědnou realitu).

Vyvolat odbornou i veřejnou diskusi o významu vědy – jak slouží lidem a přírodě?

Dematerializovat vědu. Energie je prvotní, hmota druhotná (kvantová fyzika). Více v kap. přesahy.

Vrátit vědě planetární pohled na vědeckost, aby z úrovně popisů jednotlivostí nalézala vazby v celku světa a umožnila pochopit dobu z planetárního hlediska. 

Přesahy ve vědě

Podporovat mezioborová setkání, vzdělávání vědců a vztahy tak, aby vědci měli základní aktuální poznatky jiných oborů, aby neměli zastaralé či velmi nízké poznání o jiných oborech. 

Podporovat komplexní projekty vyžadující multioborovou spolupráci v týmech složených z vědců napříč obory. Mezioborová spolupráce přináší nejvíc nových poznatků.

Zvážit rozšíření mezioborové spolupráce o umělce a „osvícené“ politiky (takové, kteří by diskutovali svobodně bez své agendy). Pochopení, jakými cestami se ubírá myšlení umělce nebo politika, by mohlo vědce obohatit o tvořivost či společenskou praxi.

Podporovat ve vědě integrální přístup jako protiváhu přílišné a neprospěšné specializaci. Vyvážit celkově specializovaný a integrální přístup. Vědec má mít vhledy do celku, přesahovat hranice svého oboru. Nahlížet realitu bez okrajů, budovat vazby svého oboru k celku. Celek je víc než jen součet nebo součin jednotlivostí.

Budovat nyní chybějící porozumění mezi různými obory vyjasňováním pojmů s cílem domluvit se podobným jazykem, naučit se spolu komunikovat a lépe se chápat. 

Přístupy

Stavět pestré multioborové týmy

Prosazovat jednoduchost

Otáčet problémy vzhůru nohama (není důsledek příčinou a naopak?)

Nespěchat, mít svobodu odložit problém

Důležitá odpověď pro veřejnost

Jak pozná obyčejný člověk, jestli může vědecké informaci v médiích věřit? Přinášíme dvě odpovědi vědců, analytickou a hloubavou.

Tomáš Fürst navrhuje svůj osvědčený postup:

1) Jde o pozitivní nebo negativní výsledek? Negativní výsledek je skoro jistě pravdivý. Pokud je výsledek pozitivní:

2) Týká se oblasti mediálně a politicky citlivé nebo ne? Pokud ne, výsledek je pravdivý. Pokud ano, pozor, je to citlivé téma(!) a dále rozlišujme:

3) Je výsledek v souladu mainstreamem nebo ne? Pokud není, je pravdivý. Pokud ano, velký pozor na jeho pravdivost!!

Anna Hogenová odpovídá svým osobitým způsobem: „Vždy se ptám, proč se něco nemohlo nestát? Dva zápory nás přivedou do napětí bytostného tázání, do napětí, z něhož se rodí celky, vhledy, porozumění.“

1. Begley, C.G.; Ellis, L.M. Raise Standards for Preclinical Cancer Research. Nature 2012, 483, 531–533, doi:10.1038/483531a.
2. Prinz, F.; Schlange, T.; Asadullah, K. Believe It or Not: How Much Can We Rely on Published Data on Potential Drug Targets? Nat Rev Drug Discov 2011, 10, 712–712, doi:10.1038/nrd3439-c1.
3. Perrin, S. Preclinical Research: Make Mouse Studies Work. Nature 2014, 507, 423–425, doi:10.1038/507423a.
4. OPEN SCIENCE COLLABORATION Estimating the Reproducibility of Psychological Science. Science 2015, 349, aac4716, doi:10.1126/science.aac4716.
5. Baker, M. 1,500 Scientists Lift the Lid on Reproducibility. Nature 2016, 533, 452–454, doi:10.1038/533452a.
6. Wikipedia Surgisphere. Wikipedia 2024.
7. Fürst, T. Obzvláště Vysoká Škola v Horní Suché - Finmag.Cz Available online: https://www.finmag.cz/firemni-kultura/389071-obzvlaste-vysoka-skola-v-horni-suche (accessed on 7 January 2025).
8. Schroter, S.; Black, N.; Evans, S.; Godlee, F.; Osorio, L.; Smith, R. What Errors Do Peer Reviewers Detect, and Does Training Improve Their                Ability to Detect Them? J R Soc Med 2008, 101, 507–514, doi:10.1258/jrsm.2008.080062.
9. Bohannon, J. Who’s Afraid of Peer Review? Science 2013, 342, 60–65, doi:10.1126/science.342.6154.60.
10. Škrabánek, P.; McCormick, J.S. Pošetilosti a Omyly v Medicíně: Skeptický Průvodce pro Lékaře i Nebojácné Pacienty. - Kniha; Nakladatelství Lidové noviny, 1995; ISBN 978-80-7106-129-8.
11. Brauner, J.M.; Mindermann, S.; Sharma, M.; Johnston, D.; Salvatier, J.; Gavenčiak, T.; Stephenson, A.B.; Leech, G.; Altman, G.; Mikulik, V.; et al. Inferring the Effectiveness of Government Interventions against COVID-19. Science 2021, 371, eabd9338, doi:10.1126/science.abd9338.
12. 12. Fürst, T.; Dostál, J.; Vencálek, O. Fungují Vládní Protiepidemická Opatření? Jistě, Pane Ministře!
13. Štorkán, M. Česká stopa zkrachovalé burzy FTX: nadace krále kryptoměn poslala přes sto milionů na nákup zámku Available online: https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/ftx-krypto-burza-bankman-fried-kryptomeny_2212060500_sto (accessed on 7 January 2025).
14. Fürst, T. Lysenkova cena pro CDC. Sdružení mikrobiologů, imunologů a statistiků | SMIS 2021.
15. Redelmeier, D.A.; Wang, J.; Thiruchelvam, D. COVID Vaccine Hesitancy and Risk of a Traffic Crash. The American Journal of Medicine 2023, 136, 153-162.e5, doi:10.1016/j.amjmed.2022.11.002.
16. Berec, L.; Smid, M.; Pribylova, L.; Majek, O.; Pavlik, T.; Jarkovsky, J.; Zajicek, M.; Weiner, J.; Barusova, T.; Trnka, J. Real-Life Protection Provided by Vaccination, Booster Doses and Previous Infection against Covid-19 Infection, Hospitalisation or Death over Time in the Czech Republic: A Whole Country Retrospective View. medRxiv 2021, 2021.12.10.21267590, doi:10.1101/2021.12.10.21267590.
17. Vencálek, O.; Beran, J.; Fürst, T.; Krátká, Z.; Komárek, A. More Analyses Are Needed to Evaluate the Effectiveness of Protection by Vaccines and Previous Infection Against the Omicron Variant of SARS-CoV-2. J Infect Dis 2022, doi:10.1093/infdis/jiac257.
18. European Medicines Agency Posting of Clinical Trial Summary Results in European Clinical Trials Database (EudraCT) to Become Mandatory for Sponsors as of 21 July 2014 | European Medicines Agency (EMA) Available online: https://www.ema.europa.eu/en/news/posting-clinical-trial-summary-results-european-clinical-trials-database-eudract-become-mandatory-sponsors-21-july-2014 (accessed on 7 January 2025).
19. Clinical Trial Transparency at European Universities 2019.
20. Šourek Nedělejte z Vědy Vědu | Vltava Available online: https://vltava.rozhlas.cz/nedelejte-z-vedy-vedu-8155731 (accessed on 7 January 2025).