Právo a svoboda slova – kde jsme a kudy dál

K tomu, aby právní systém fungoval dobře, musí být v první řadě pro občany srozumitelný. To bohužel v současné době neplatí. Jedním z hlavních důvodů je, že máme nadměrné množství nejrůznějších právních norem, jejichž použití je komplikované, a nelze se v nich jednoduše orientovat a efektivně podle nich regulovat naše aktivity. 

V České republice máme v současnosti více než 44 000 právních předpisů a jejich počet neustále roste. Právo Evropské unie (které je pro nás závazné, a tvoří tedy také součást našeho právního řádu) se v současnosti skládá z více než 30 000 právních předpisů. V takovém množství předpisů se nejsou plně schopni zorientovat ani právníci – odborníci, natož laická veřejnost. V rámci legislativy jsou často upraveny i velmi okrajové situace. Obecně pak platí, že čím složitější právní systém je, tím více existuje šedých zón a právních mezer  a stává se spíše než nástrojem dobrého života nástrojem obstrukce, či dokonce útlaku. Ideální právo je skryto v jediném „zlatém“ a zcela jednoduchém pravidle pocházejícím již z Bible – „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“ (Bible, Tob 4,15). 

Ke složitosti legislativy přistupuje další problém – vysoká frekvence legislativních změn vznikajících kvůli nepřipravenosti legislativních návrhů a v některých případech absence důkladné analýzy, která by legislativní změně předcházela. Nemluvě o lobbistických tlacích směřujících k tomu, aby zákony „hrály do karet“ určitým zájmovým skupinám, spíše než aby byly celospolečensky prospěšné (přičemž je potřeba říci, že pravidla lobbismu nejsou u nás žádným předpisem upravena). Mnohdy i zásadní změny zákonů se schvalují formou „přílepků“ k jiným zákonům, schvalovaným v Poslanecké sněmovně často ve spěchu a pod tlakem; tyto právní „rychlokvašky“ pak nezřídka působí závažné problémy. Častá změna zákonů právnímu řádu nesvědčí; narušuje důvěru v právo a přináší nejistotu jak pro běžné občany, tak pro (české i zahraniční) podnikatele.

Když už mluvíme o legislativním procesu, je potřeba zmínit mimo jiné již zastaralý jednací proces Parlamentu České republiky, který s sebou přináší problémy, jako je možnost rozsáhlých obstrukcí nebo nepružný způsob jednání obou jeho komor. Dále chceme zmínit problém zákonodárné poslanecké iniciativy, kdy každý (byť i jediný) poslanec má možnost kdykoliv navrhnout nový zákon či novelizaci, což je častou příčinou „přílepkování“ zákonů a prostředkem prosazování lobbistických změn právního řádu sloužících nezřídka k prospěchu jen úzké skupiny osob. V Senátu je situace opačná – Senát může navrhnout nový zákon jen jako celek (tedy nadpoloviční většinou hlasů). Tato asymetrie by se měla zmenšit, například tím, že by zákon musel být navržen i v poslanecké sněmovně větší skupinou poslanců. 

Důsledkem výše uvedených nedostatků legislativního procesu je, že právo nemusí vždy sloužit občanům k řešení jejich každodenních problémů, nýbrž vytváří silné bariéry a husté sítě pravidel, které naopak život ve všech jeho aspektech nadměrně komplikují, a přitom negarantují spravedlivost ani vyváženost veřejných zájmů. Místo nastavování pravidel, která mají občanům život zjednodušit, setkání občana s právem často připomíná spíše proklesťování se právní džunglí. Také jazyk a struktura většiny zákonů jsou pro běžného občana obtížně uchopitelné, což následně zapříčiňuje mnohé problémy pramenící z nesprávného výkladu a vede k prohloubení právní nejistoty. I pro odborníky se zorientování v rozsáhlých a často velmi detailních legislativních změnách a jejich důsledcích stává  stále obtížnější a časově náročnější. Sekundární důsledek může být však ještě závažnější – vysoké riziko nekonzistentnosti soudní rozhodovací praxe a obtíže při interpretaci právních norem soudy, což vede ke snížení důvěry občanů v právní systém jako celek.

V ideálním právním systému by se tedy občan měl být schopen v právních normách týkajících se základních životních situací orientovat sám. V současném českém právním systému to ale často není možné a potřebuje k vyřešení i jednoduchých problémů advokáty či jiné právníky, na kterých je pak v tomto ohledu závislý. 

Na druhou stranu ovšem nelze opomenout, že v České republice existuje rozsáhlá síť neziskových organizací a poskytovatelů sociálních služeb. Tyto organizace jsou velmi dobře obeznámeny jak s problémy, které řeší běžní občané i zranitelnější skupiny obyvatel, tak s jejich právní úpravou. Neziskový sektor a poskytovatelé sociálních služeb těmto osobám, často zcela bezplatně, nabízejí celou řadu služeb přes občanské až po právní poradenství. Kvalita těchto služeb je přitom velmi vysoká. Jakkoliv takové služby nepokryjí vysokou poptávku, je třeba ocenit pečlivost a zodpovědnost, s jakou se neziskový sektor a sektor sociálních služeb věnují osobám s potřebou zorientovat se v právních předpisech. Takovou formu občanské společnosti je třeba všestranně podporovat.

Složitost práva se projevuje i v jednání se státními orgány – orgány, které mají být službou veřejnosti a které si občané platí z daní. Je nutné mít na paměti, kolik času občané tráví na úřadech, případně plněním požadavků úřadů, a zajistit zefektivnění styku s veřejnou správou. Minimalizace administrativní zátěže by měla být jednou z priorit zákonodárných i výkonných orgánů. Je pravda, že i politici si tento problém uvědomují a proklamace o snížení byrokracie slyšíme před téměř každými volbami – konkrétní kroky po volbách jsou však často bezzubé.

‍

Nízká právní (a finanční) gramotnost občanů na první pohled není problémem našeho právního systému, ale spíše problémem jednotlivců, možná pak problémem vzdělávání. Nízká právní gramotnost je však také důsledkem výše uvedené složitosti právního systému. Z běžných občanů skoro nikdo nedokáže komplexnosti předpisů porozumět, a v důsledku toho se pak lidé špatně orientují nejen v právních záležitostech, ale také v souvisejících finančních aspektech života. Lidé se pak často stávají obětmi nejrůznějších podvodných či vykořisťovatelských jednání, která způsobují další problémy v jejich osobních životech i v rámci celospolečenského soužití. 

Může se zdát, že v dokumentu věnovaném právnímu systému bychom finanční gramotnost měli ponechat stranou, neboť se jedná o jinou oblast. Nicméně nedostatečná právní gramotnost ovlivňuje i finanční chování a dopady a může přispívat ke zvyšování finanční nejistoty. Definujme si tedy nyní pojmy právní a finanční gramotnost:

Finanční gramotnost není jen o analýze příjmů a výdajů jednotlivce, ale o komplexním pohledu na to, jak jednotlivci finančnímu systému rozumí. Jedná se o znalosti v oblasti tvorby a používání peněz, finančních nástrojů a produktů typu úvěr nebo hypotéka, daní, nebezpečí dluhových pastí, ale třeba i o znalost spotřebitelských práv. Problematickou finanční gramotností můžeme myslet například špatnou orientaci v jednoduchých početních kalkulacích podmínek finančních produktů. Mnoho spotřebitelů nedokáže dobře porovnat různé varianty podmínek, za nichž si finanční produkt (půjčku, hypotéku, leasing, investiční produkt) pořizují a leckdy tomu ani nevěnují dostatečnou pozornost. Za všechny lze zmínit např. důležitou souvislost mezi výší úrokové sazby, počtem a výší splátek a celkově zaplacenou sumou při pořizování úvěru. 

Právní gramotnost je pak především schopnost porozumět slovům používaným v právním kontextu, vyvodit z nich příslušné závěry, a na základě těchto závěrů pak vhodně jednat. Vyjadřuje nejen znalost a povědomí o právu, ale zahrnuje také znalost toho, jak uplatňovat a vymáhat svá práva, stejně jako schopnost vyhodnocovat situace a uplatňovat tyto dovednosti v praxi.

Typickým příkladem člověka s nízkou finanční a právní gramotností je ten, kdo si nepřečte celou smlouvu (například při sjednávání úvěru) nebo neporozumí jejímu významu, přesto ji ale podepíše. Lidé pak často akceptují nabídku, která na první pohled (či dle slov finančního zprostředkovatele) působí jako velmi výhodná, ďábel se pak ale může skrývat v detailu. Podrobné prostudování smlouvy a porovnání několika různých nabídek by mělo být naprostým základem finančně-právního zodpovědného jednání. Opět se ale musíme vrátit k výše uvedenému – ani relativně slušná právní gramotnost nemusí stačit ke správné interpretaci komplikovaně napsané smlouvy, a tedy kromě vzdělávání občanů by měl být kladen důraz také na obecnou srozumitelnost smluv. 

Systém tvorby práva – tedy zákonodárnost, výkon práva i soudní rozhodování – je pro stát (a potažmo pro jeho občany, kteří jej hradí ze svých daní) velmi nákladný. Tento systém by tedy měl být co nejefektivnější a maximálně přínosný. Důležité je především to, aby investované prostředky přinášely pozitivní dopad, důvěryhodnost a pocit společenské pospolitosti.

Například soudní řízení by neměl být proces, který nechává účastníky řízení dlouhou dobu v nejistotě a nedostává se jim spravedlivého rozhodnutí. Pokud se tak stane, často to způsobuje, že lidé jsou v dlouhodobém stresu z nedokončených sporů či jiných osobních nebo majetkových záležitostí. Věcných důvodů pro rychlé řízení existuje několik a všechny jsou závažné:

• Vlekoucí se soudní procesy, v nichž k vynesení rozsudku dochází za mnoho let, demonstrují neschopnost a nemohoucnost státních orgánů, což vede k obecnému poklesu jejich autority.
• Rychlý a účinný proces přispívá k rehabilitaci účastníků řízení, ať již psychické, nebo materiální (odškodnění). Naopak pomalé řízení účastníky roztrpčuje, vyvolává v nich pocit nespravedlnosti a křivdy.
• Průtahy v řízení a celková délka procesu negativně ovlivňují množství a kvalitu důkazů. Možnost objasnit a dokázat pro případ důležité skutečnosti se s přibývajícím časem snižuje – svědkové zapomínají či dokonce umírají, věcné stopy a jiné důkazy se nenávratně poškozují atd. 
• Dlouhé řízení působí negativně na všechny zúčastněné, kteří jsou vystaveni silnému psychickému a sociálnímu tlaku. V trestním řízení má mimořádně tíživé účinky zejména vazba. Je-li obviněna nevinná osoba, k čemuž může dojít a což nelze nikdy stoprocentně vyloučit, je zásadní co nejrychleji ukončit řízení, aby se mohl obviněný vrátit do normálního života. Ovšem i na pachatele a oprávněně obviněné osoby působí dlouhé trestní řízení velmi tíživě (např. prohlubuje jejich strach z nejistého výsledku a z hrozícího trestu, zvyšuje náklady za výkon vazby, znemožňuje jim pracovat).
• Dlouhé řízení je nehospodárné, nadměrně zatěžuje justiční systém, odčerpává pracovní kapacity a zvyšuje jeho nákladnost.

Přestože se situace v posledních letech zlepšila a soudy se snaží klást důraz na rychlost řízení, stále existuje množství případů, kdy k dlouhým procesům dochází. Tento problém je však zapříčiněn nikoli pouze samotnými soudci, ale i dalšími faktory, jako je nedostatečné personální a materiální zabezpečení soudů (zvláště pak na pozicích justičních čekatelů či asistentů soudce). Mzdy těchto právních odborníků jsou nízké a ti tak často odcházejí do soukromé sféry. Dalším faktorem může být též vysoký počet marginálních případů, které soudy zatěžují přesto, že by bylo možné je vyřešit jiným způsobem (například dobře nastaveným způsobem alternativního řešení sporů). 

Efektivitu právního systému můžeme zkoumat i z pohledu tvorby a dodržování právních norem. Při vyhodnocování kvality dané normy je potřeba zohlednit především (a) skutečné chování v reálném světě a rozsah konfliktů, ke kterým v dané oblasti dochází (nemá cenu regulovat to, co nepotřebuje být regulováno) (b) vedlejší nežádoucí účinky dané právní normy, (c) její nedostatky, tedy mezery v právu, nekompatibilnost s ostatními součástmi právního řádu a aplikační problémy a (d) posouzení její nákladovosti, tedy do jaké míry se regulace určitého problému, obvykle vymáhaná přes některý správní úřad, celospolečensky vyplatí. Jsou oblasti, kde jiné druhy sociální kontroly, např. morálka a výchova, mohou hrát důležitější roli než zákon. Pokud například při hře s dítětem rozbijeme míčem okno, bude role morálky a výchovy (sousedovi o tom řekneme a zaplatíme opravu) rozhodně ze společenského pohledu levnější a prospěšnější řešení než vyšetřování události policií a následné soudní řízení o náhradě škody. A jsme zpět u zlatého pravidla „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim“ (v tomto případě tedy „pokud jsem viník, měl bych se zachovat tak, jak bych chtěl, aby se v opačném případě zachoval můj soused“).

Společensky nejprospěšnější by bylo roli těchto „mimoprávních“ řešení díky etice a morálce rozšiřovat, trend je ovšem opačný – právní přístupy pronikají stále víc i do mezilidských vztahů a společenského života. To nepochybně vypovídá o stále menší schopnosti společnosti řešit vztahy a konflikty přirozenou cestou a jde tedy o jeden z typických projevů neschopnosti dialogu a vzájemnému porozumění potřeb jednotlivců a skupin, provázejících civilizační úpadek. 

Uvědomujeme si, že výše uvedená řešení jsou při současném stavu společnosti vysoce ambiciózní a že používání právních přístupů v oblasti mezilidských vztahů je stále nezbytné. V mnoha případech právo chrání ty, kteří by jinak byli v nevýhodě – například v pracovních vztazích, rodinném právu či ochraně před diskriminací. Čistě morální nebo etické normy se mohou ukázat jako nedostatečné, protože ne všichni je dodržují dobrovolně a bez právní úpravy nejsou vymahatelné. I když by bylo ideální, aby etika a morálka hrály větší roli, ty nejsou vždy univerzálně sdílené (například s ohledem na kulturní rozdíly). Právní regulace sice není dokonalá, ale poskytuje alespoň určitou míru předvídatelnosti při hledání spravedlnosti.

Problematickou efektivnost právní normy můžeme pozorovat tehdy, když vedle zamýšlených pozitivních účinků právní úprava vyvolává i negativní účinky, které její efektivitu více či méně znehodnocují, jako je obcházení právní normy či její časté porušování, vysoká nákladovost při nízkém pozitivním společenském dopadu nebo nárůst negativních jevů, jako je např. korupce a úplatkářství. 

Efektivnost právní normy je pak často přímo podmíněna kvalitní činností orgánů aplikujících právo a jejich důvěryhodností, stejně jako důvěryhodností zákonodárce. Bez této důvěryhodnosti norma (a potažmo právo) nemůže být celospolečensky uznávané a efektivní.

Rovnováhu právního systému a jeho ochranu proti zneužití zajišťuje tzv. princip dělby moci mezi tři základní pilíře – moc zákonodárnou (parlament), moc výkonnou (vláda, vedení regionů a úřady) a moc soudní. Tyto elementy by měly optimálně být v rovnováze a zároveň se navzájem hlídat, aby nedocházelo k usurpaci moci jedním či druhým. 

V minulém století jsme byli opakovaně svědky toho, jak tento systém „brzd a protiváh“ ve jménu nějaké myšlenky či masivně propagovaného ideálu politicky i mediálně selhal, a to s nesmírně závažnými důsledky. Kam až může postupné vytěsňování opozičních názorů z veřejného prostoru dojít, zažili lidé ve 30. letech v Německu s nástupem fašismu a Češi na přelomu 40. a 50. let u nás s nástupem komunismu. Po návratu demokracie v roce 1989 jsme si byli prakticky jistí, že se taková situace už nemůže opakovat. 

Nového narušení této rovnováhy (naštěstí nevedoucího k tak dramatickým důsledkům) jsme byli svědky nedávno – v období covidu, kdy výkonná moc převzala otěže a soudní i zákonodárná moc na to nereagovaly dostatečně efektivně. A i zde můžeme poukázat na to, že toto selhání bylo způsobeno přesvědčením o správnosti masivně propagovaného ideálu – v tomto případě boje proti viru covid; i zde bylo základní podmínkou tohoto selhání ovládnutí politického, úředního, odborného i mediálního prostoru jedním přesvědčením (viz dále). V této krizové době tak došlo k obnažení bolestivých a nedokonalých míst našeho právního systému a projevily se jeho mezery. Vláda schválila za tuto dobu celou řadu předpisů, které (nebo forma, jakou byly vydány) byly později shledány jako protizákonné, nebo dokonce protiústavní. Zároveň se nezřídka stávalo, že soudní rozhodnutí o zrušení takových předpisů přišlo v době, kdy daná opatření již neměla praktický účinek (tedy například  až po odeznění koronavirové vlny) (2,3).

V postcovidové době nicméně žádná zásadní transformace práva upravující narušenou rovnováhu mezi mocí výkonnou, zákonodárnou a soudní v době krize nenastala, a to navzdory tomu, že toto téma se na akademické půdě stále diskutuje. Vzhledem k tomu, že přispět k otevírání této debaty i na celospolečenské úrovni směřující k východiskům z hluboké společenské krize je jedním ze základních cílů Archy 21 a také proto, že se jedná o příklad, který máme všichni v živé paměti, budeme se tomuto období v kapitole Právo a covidová doba věnovat podrobněji.

V posledních letech je svoboda projevu, klíčový pilíř demokratické společnosti, stále častěji omezována. Mezinárodní studie o vývoji svobody projevu ve 22 demokratických zemích, včetně České republiky, ukazuje, že od roku 2015 dochází k posilování legislativních a exekutivních omezení této základní svobody takřka ve všech sledovaných státech (4). Tento trend má globální rozměr a odráží se jak v národních, evropských, tak v mezinárodních právních normách. Nejde přitom nutně o jednotlivosti, které samy o sobě ani nemusí být natolik závažné, ale především o nepříznivý souhrnný účinek vysokého počtu nových restriktivních opatření. V posledních deseti letech lze vysledovat celou širokou plejádu nových restrikcí, a naopak velmi málo liberalizace. 

Primárně lze trend omezování svobodného projevu spatřovat v nových legislativních opatřeních. V současné době Evropská unie přijímá řadu regulací, které se přímo či nepřímo dotýkají svobody projevu. Mezi ty nejvýznamnější patří Nařízení o digitálních službách (DSA), Evropský akt o svobodě médií (EMFA) či iniciativa Evropské komise zaměřená na zařazení nenávistných projevů mezi trestné činy, které by měla Evropská unie harmonizovat. Na mezinárodní úrovni se členské státy pod vedením Světové zdravotnické organizace (WHO) zase dohadují o textu tzv. Pandemické úmluvy, jejíž některá ustanovení regulují svobodu projevu především ve vztahu k šíření informací během pandemické krize. 

V rámci národní legislativy se tento trend projevuje zpřísňováním postihů za projevy podpory a propagace terorismu podle § 312e trestního zákoníku, a nově z letošního roku také zavedením nového trestného činu „neoprávněné činnosti pro cizí moc“. V minulosti se rovněž objevily snahy o přijetí zcela nového zákona proti dezinformacím, který se však naštěstí nikdy nedostal do legislativního procesu. V národním kontextu je nutno také zmínit případ blokace 22 webů, které stát označil za dezinformační a proruské. Tuto situaci lze vnímat z několika perspektiv. Na jedné straně stát jednal bez právního základu, když dopisem vyzval soukromé poskytovatele internetu k jejich blokaci, což vyvolalo obavy o možné budoucí zneužití podobného postupu. Na druhé straně však právní stát prokázal svou funkčnost, protože provozovatelé webů se mohli bránit soudní cestou a jejich žalobám bylo (alespoň částečně) vyhověno. Tím se potvrdilo, že v právním státě existují mechanismy ochrany práv jednotlivců, které umožňují nápravu i v případech, kdy stát jedná mimo zákonný rámec. Jinými slovy, právní stát neznamená, že k pochybením nedochází, ale že existují prostředky, jak je napravit. Abychom pak přidali ještě třetí perspektivu, je nutné v tomto případě uvést, že stát se zcela zřekl své odpovědnosti za zablokování webů se zdůvodněním, že poskytovatelům připojení vypnutí webů pouze „doporučil“ a odškodné za tříměsíční vypnutí webů, které byly finančně i společensky poškozené, tak dodnes není dořešeno (5).

Tento případ zároveň otevírá obecnější otázku, a to v jaké míře chránit projevy, které jsou namířené proti samotné společnosti, skupinám či jednotlivcům. Svoboda projevu není absolutní svobodou – všechny demokratické státy stanovují legitimní hranice svobody projevu tam, kde dochází k ohrožení veřejného pořádku, národní bezpečnosti či podněcování k nenávisti. Jinými slovy, tam, kde je individuální právo vykonáváno na úkor společnosti nebo dalších osob.

Zužování svobodného informačního prostoru se odehrává nejen formou legislativních změn, ale i skrze soudní rozhodování a správní praxi, kdy se hranice svobody projevu posouvají skrze změnu v interpretaci a aplikaci práva. Omezování svobodného projevu se tak děje i cestou plíživou, kdy jsou určitá ustanovení právního řádu, především trestního zákoníku, postupem času využívána – především pod vlivem politických „elit“ – jinak, než tomu bylo původně zamýšleno. Tato ustanovení tedy nejsou měněna, spíše dochází k zásadní interpretační proměně toho, co znamenají. Ukázkou tohoto fenoménu je již zmíněný trestný čin podpora a propagace terorismu, který byl původně zamýšlen pro trestání příznivců Islámského státu. Postupem času se však tento trestný čin začal aplikovat i na komentáře a videa na sociálních sítích, které s islámským či jiným terorismem, jak si ho obvykle představujeme, nemají nic moc společného (6). Podobný interpretační posun lze sledovat i u dalších verbálních trestných činů, jako je například výtržnictví, které bylo užito k stíhání politického projevu vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě či šíření poplašné zprávy, které zase bylo hojně používáno v době pandemie Covid-19. Jde o trend neblahý, na který není dostatečně upozorňováno.

Tento vývoj vyžaduje pozornou analýzu a opatrnost. Právní regulace, pokud jsou vedeny záměrem ochrany demokracie, nesmí sklouznout k restriktivnímu omezování základních práv pod pláštěm boje proti všemožným, více či méně reálným, hrozbám.

Pod záminkou „boje proti dezinformacím“ byla omezena svoboda slova a šíření informací. Příkladem může být smazání divadelního představení Malá Vizita Jaroslava Duška na popud Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) (7) či příliš široká aplikace skutkové podstaty trestného činu šíření poplašné zprávy (8). Je potřeba jedním dechem dodat, že toto omezení se mírou závažnosti nedá srovnat s totalitními režimy, kdy projevy nesouhlasu s vládním přístupem vedly rovnou do vězení nebo na popraviště. Na druhou stranu je potřeba vnímat jakékoliv pokusy o omezování svobody slova, byť by to bylo „jen“ vyloučením z mediálního prostoru, jako nebezpečný jev, který může nástup totality usnadnit.

K zásadnímu omezování plurality názorů docházelo v mainstreamových médiích od samotného počátku covidového období. Prostor dostávaly jednostranně ti, koho preferoval systém a kdo podněcoval obyvatele k poslušnosti, opačné názory, včetně těch prezentovaných vědci, byly z mediálního prostoru často vytlačovány a jejich nositelé dehonestováni (9). Z tohoto pohledu je důležitým fenoménem tzv. měkká cenzura využívající administrativního a/nebo finančního nátlaku k ovlivňování médií, avšak bez přímého zakázání obsahu. Stát disponuje možnostmi manipulovat mediálním prostředím za pomoci rozdělování dotací, licencí či objednání reklamních kampaní, čímž dochází ke zvýhodňování „provládních“ médií a naopak znevýhodňování kritických hlasů. Tento způsob ovlivňování je často skrytý a obtížně identifikovatelný, má však silný dlouhodobý dopad na svobodu tisku a pluralitu názorů ve společnosti. Měkká cenzura tak představuje závažný útok na demokratické principy a svobodu projevu, jelikož závažně manipuluje veřejným míněním a ve svém důsledku má potenciál zásadně omezit a udusit kritickou diskuzi.

Opět je nutné zdůraznit, že se za covidu většinou nejednalo o omezení svobody slova v čistě právním významu. Angličtina má pro tento stav výraz „Freedom of speech, not freedom of reach“, tedy říci můžete svobodně (téměř) cokoliv, ale pokud jdou vaše názory proti proudu, nemůžete očekávat, že dostanou prostor v médiích. Zdálo by se, že v době internetu a sociálních sítí je cenzura téměř nemožná, nicméně nejen tradiční média, ale i sociální sítě podléhaly tlaku na „omezování misinformací“ působícímu i z těch nejvyšších míst, jak konec konců přiznal i zakladatel a ředitel sítě Facebook Mark Zuckerberg (10,11). Systematicky tak docházelo k narušování jednoho ze základních pilířů demokracie, tedy toho, aby si občané mohli utvářet vlastní názor na základě plurality informací a informačních zdrojů, reflektujících názory více stran. 

Ačkoli se může zdát, že sociální sítě jsou pod tlakem na omezování dezinformací, a tím narušují pluralitu názorů, ve skutečnosti mohou samy být součástí problému. Jejich algoritmy aktivně uzavírají uživatele do informačních bublin, kde se setkávají pouze s názory, které potvrzují jejich přesvědčení, a jsou čím dál méně vystaveni opačným pohledům. Místo podpory otevřené diskuse algoritmy upřednostňují emocionálně vypjatý, kontroverzní a skandální obsah, který zvyšuje interakce, ale zároveň deformuje veřejnou debatu. To vede k polarizaci společnosti, protože uživatelé nejsou konfrontováni s různorodostí informací, ale spíše s jejich jednostranným a často manipulativním podáním (12-14). Skutečné narušení demokratické diskuse tedy nespočívá jen v regulaci dezinformací, ale i v samotné povaze digitálních platforem, které svým nastavením podporují rozdělení společnosti a šíření škodlivých obsahů rychleji, než je možné je regulovat.

Může se zdát, že se jedná o maličkost a že „vymlčování“ alternativních názorů a  dehonestace jejich nositelů přece není jejich kriminalizace. Je si však nutné uvědomit, že jakékoliv jednostranné informování budící u části populace negativní pocity vůči jiné části, přecházející dokonce v „mediální lynč“ bývalo v minulosti předzvěstí nástupu totality. Pokud použijeme nadsázku, komunistická zvůle ve 40. a 50. letech ani fašistická zvůle ve 30. a 40. letech také nezačala ze dne na den těmi nejhoršími projevy – také začala „pouze“ vytěsňováním oponentních názorů z mediálního prostoru, jakýmsi mediálním ekvivalentem dělostřelecké přípravy. Vzpomeňme si, kolik přátelství nebo dokonce rodin bylo a dosud je rozděleno názorovými neshodami, například ohledně očkování proti covidu, kdy v médiích zaznívalo, že lidé, kteří se očkovat nenechali, jsou nezodpovědní sobci, kteří šíří virus a mohou za tisíce úmrtí (přičemž se do značné míry ignorovala role přirozené imunity po dříve prodělaném covidu i fakt, že samotné očkování druhotnému šíření covidu bránilo jen minimálně)(15,16). Kdyby se z mainstreamového mediálního prostoru nešířilo často jednostranné a jednoznačné odsouzení oponentních názorů, mnoho z těchto vztahů mohlo být uchráněno.

Je však zde potřeba uvést i druhý pohled. Výše popsaný přístup k regulaci, který zdůrazňuje minimalizaci zásahů státu, často přehlíží asymetrie moci ve veřejném prostoru a nechrání zranitelné skupiny před negativními důsledky neregulovaného prostředí. Argument, že právní regulace nesmí vést k omezení základních práv pod záminkou ochrany demokracie, vychází z předpokladu, že svoboda projevu existuje v jakémsi neutrálním a férovém prostoru, kde mají všichni stejnou možnost se vyjádřit a obhájit své názory. Ve skutečnosti však informační ekosystém ovládají mocné subjekty – ať už technologické platformy s algoritmickou kontrolou nad tím, jaké informace se šíří, nebo hlasití aktéři využívající nenávistnou rétoriku k umlčování oponentů.

Tento neregulovaný prostor pak často vede k eskalaci předsudečných útoků, jak ukazují například statistiky nárůstu verbálních i fyzických útoků na příslušníky menšin (17), ale i trend známý jako „chilling effect“ – tedy situace, kdy se určité skupiny bojí vyjadřovat své názory kvůli hrozbě šikany, dehonestace nebo dokonce fyzického násilí, a z veřejného prostoru se proto stahují (jako příklad zde můžeme uvést i postoje nesouhlasné s hlavním proudem v covidovém období). Takovýto přístup k regulaci tak v konečném důsledku nevede k větší svobodě, ale k dominanci těch, kteří mají největší moc ovlivňovat veřejný prostor, zatímco ti slabší – menšiny nebo menší nezávislá média – jsou stále více vytlačováni. Skutečně demokratická regulace tedy nespočívá v absolutní absenci zásahů, ale ve vyváženém přístupu, který zajistí, aby svoboda projevu nebyla pouze svobodou pro nejsilnější a nejhlasitější.

Během covidové doby byly na základě mimořádných vládních opatření opakovaně zavedeny plošné lockdowny, které významně omezovaly pohyb občanů České republiky mimo jejich domovy s výjimkou nezbytných důvodů, jakými byl např. nákup potravin, léků nebo návštěva lékaře. Podle Listiny základních práv a svobod je možné takovéto opatření při dodržení určitých omezení zavést. Přesto bylo mnoho z nich na hraně ústavnosti, přezkoumávání Ústavním soudem však bylo pomalé a ke zrušení protiprávních předpisů tak došlo až v období, kdy již ztratily význam. Do budoucna je tak nutné apelovat v těchto záležitostech na rychlost soudního přezkumu tak, aby se předešlo nezákonným zásahům do základních práv občanů. Je také nutné zaměřit se na otázku efektivity a proporcionality takových opatření a z právního pohledu je podrobit analýze rovněž v oblasti tzv. krizového řízení. Zejména je nutné nastavit transparentní mechanismy zabraňující jejich zneužití.

Kromě samotných lockdownů a omezení pohybu mezi kraji či státy byla zakazována i shromáždění nad určitý počet osob, což mělo dopad na sociální a kulturní život v celé České republice. Dodnes pak nebyl proveden žádný validní zpětný přezkum týkající se proporcionality a dopadu takovýchto opatření.

Uzavření vzdělávacích institucí a online forma výuky omezovaly zákonné právo na vzdělání a vedle negativního vlivu na znalosti studentů měly prokazatelné negativní sociální dopady a často negativně ovlivňovaly jejich duševní zdraví. V jiných fázích covidového období pak byl dětem a studentům umožněn vstup do školy pouze po předložení negativního testu. Docházelo k diskriminaci v přístupu ke vzdělání očkovaných a neočkovaných studentů – ve třídách, kde se vyskytl žák s onemocněním covid-19, museli neočkovaní žáci do karantény, zatímco očkovaní se mohli dále účastnit prezenční výuky, přestože bylo prokázáno, že nemoc mohou přenášet očkovaní i neočkovaní .

Touto diskriminací pak byli nejvíce zasaženi studenti zdravotnických oborů. Byli sami vystaveni zvýšenému riziku nákazy, protože stát od nich vyžadoval, aby se účastnili praxe v nemocnicích a jiných zdravotnických zařízeních. V této souvislosti však stát vyžadoval, aby se povinně podrobili očkování proti covidu. Tento požadavek byl zdůvodněn nutností chránit nejen samotné studenty, ale rovněž pacienty, s nimiž přicházeli při své praxi do kontaktu (přičemž je potřeba opět zdůraznit, že navzdory státem prosazovaným tvrzením přístupu nemoc šířili a onemocnět mohli i očkovaní jedinci). 

Studentům zdravotnických oborů bylo dokonce očkování předepsáno pod sankcí vyloučení z praktické výuky, a v důsledku tak nemožnosti pokračovat ve studiu (absolvování praktické výuky je pro dokončení studia zdravotnických oborů nezbytnou podmínkou). Studenti tak byli vystaveni vysokému stresu a obavám o budoucnost, neboť se ocitli v raném věku před zásadním životním dilematem, kdy byli mnozí nuceni si vybrat mezi vlastním přesvědčením a rizikem přerušení nebo ukončení studia, pokud se očkování nepodrobí. 

V tomto případě se jednalo o zásah do jejich práva na vzdělání, do jejich osobní svobody a do práva svobodně se rozhodovat. Je potřeba říci, že tento požadavek byl na poslední chvíli tehdejším ministrem zdravotnictví Vlastimilem Válkem odvolán, ale stalo se tak až po termínu, kdy studenti museli absolvovat alespoň první dávku vakcíny, aby do data předepsaného předchozí vyhláškou byli plně naočkováni. Jinými slovy, požadavek se zrušil až poté, co kdokoliv, u koho byla sebemenší šance, že se nechá přesvědčit, byl naočkován.

Většina obchodů, restaurací a dalších podniků byla vládními opatřeními uzavřena nebo měla omezenou otevírací dobu. To mělo zásadní negativní dopad na podnikatele a představovalo závažný zásah státu do práva podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost, ukotveného v Listině základních práv a svobod. Mnozí podnikatelé, stejně jako velké množství zaměstnanců hotelů a uzavřených podniků, následně skončili v insolvenci nebo byli vystaveni vysokému riziku platební neschopnosti a bankrotu. Tato opatření byla zdůvodněna ochranou veřejného zdraví a odkazovala opět na zákon o ochraně veřejného zdraví. 

Je pravdou, že živnostníkům postiženým lockdowny byly v tomto období vypláceny kompenzace. Ty však často nebyly dostatečné – nahrazovaly sice ušlou mzdu, ale již ne související náklady nebo těžko měřitelné  faktory, jako je udržování kontaktů s klienty (kteří se často s nakupovacími praktikami přesunuli do online prostoru). 

Je nutné vyvinout způsoby, jimiž může stát do budoucna operativně, pružně a bez zásadních hospodářských škod reagovat na krizové situace tak, aby zároveň udržel podniky a podnikatele aktivní. Ani v tomto případě, stejně jako u všech ostatních omezení, však dosud nedošlo k jejich revizi, zpětnému zhodnocení jejich užitečnosti, a především oprávněnosti. Připomeňme Švédsko, které k lockdownům a nucenému zavírání podniků nepřistoupilo a jež mělo přesto ve srovnání s Českou republikou poloviční covidovou úmrtnost.

Za zásahy do osobní svobody můžeme považovat celou řadu nařízení covidové doby – od povinného testování a karantén, přes sledování a trasování kontaktů, až po tlak na očkování vyvíjený jednak nestejným zacházením s očkovanými a neočkovanými a jednak v některých oborech (vojáci, policisté, hasiči) dokonce ukládaný jako povinnost (byť na poslední chvíli, resp. až po ní, zrušenou tak, jak bylo výše popsáno u studentů zdravotnických oborů).

Zákon o ochraně veřejného zdraví umožňuje v případě hrozby infekčních nemocí nařídit zdravotní kontroly a karanténu. Potud je povinné testování a uvazování karantény na pozitivně testované jedince a ty, kteří s nimi byli v kontaktu, v pořádku. Sporná je však přiměřenost omezení u lidí, kteří byli v karanténě navzdory absenci symptomů poměrně dlouho po kontaktu s infikovanou (ale v době kontaktu ještě bezpříznakovou) osobou. Omezení měla značný dopad na jejich osobní svobodu i jejich ekonomickou činnost. 

Ještě mnohem spornější však bylo nestejné zacházení s očkovanými a neočkovanými občany. V určitých obdobích neočkovaní (s výjimkou těch, kteří měli certifikát o prodělání nemoci) byli prakticky zcela vyloučeni ze společenského života (byly jim zapovězeny návštěvy restaurací, kulturních akcí apod.), v jiných obdobích nebo jiných případech (například zdravotnická zařízení, vzdělávací zařízení) se, na rozdíl od očkovaných, museli podrobovat testování, přestože virus mohli přenášet i očkovaní. 

To se týkalo i dětí, u nichž riziko vážných následků, nebo dokonce úmrtí, po covidu, bylo naprosto minimální a dle mnoha studií i nižší než riziko nežádoucích účinků vakcíny (nehledě na to, že ochranný účinek proti onemocnění covid-19 nebyl v registračních klinických studiích u dětí prokázán). Nátlak u dětí byl nepřímý – i zde bylo s očkovanými a neočkovanými dětmi zacházeno nestejně. Očkované děti se (nesmyslně) nemusely ve školách, kroužcích apod. testovat na „bezinfekčnost“, když se ve třídě objevilo onemocnění covid-19 (byť u očkovaného dítěte), neočkované děti musely zůstat v karanténě, zatímco očkované mohly dále chodit do školy apod. Zvláště toto poslední opatření tak vytvářelo tlak na rodiče, aby své děti nechali očkovat – v mnoha případech ne v zájmu zdraví svých dětí, ale v zájmu toho, aby mohli rodiče chodit do zaměstnání. Nezapomínejme ani na to, že v době, kdy byla v platnosti tato pravidla, byla už u nás varianta viru omikron, proti které očkování využívající původní wuhanský virus již téměř nefungovalo a která i postcovidový syndrom u dětí způsobovala jen minimálně, takže zdravotní přínosy tohoto očkování byly u dětí již zanedbatelné (navzdory tomu, co média neustále tvrdila). Toto již výše zmíněné jednostranné informování médii také prakticky znemožňovalo rodičům, aby svůj souhlas s očkováním dětí vydali na základě objektivních a plných informací. Karel Janeček opakovaně označuje očkování zdravých dětí proti nemoci, která je neohrožovala, za „zločin proti principu života, protože se bezdůvodně ohrozilo jejich zdraví experimentální vakcínou,“ za což byl mnohokrát pranýřován v médiích. 

V souvislosti s očkováním proti covidu však docházelo u některých skupin k ještě výraznějšímu porušování jejich práv, a to zvláště u zaměstnanců ve zdravotnictví a sociálních službách). V době, kdy bylo končící vládou vedenou hnutím ANO vydáno nařízení, že očkování bude pro tyto skupiny povinné, jim hrozilo v případě nenaočkování se i ukončení zaměstnání. Tito lidé pak měli jen tři možnosti – nechat se naočkovat, ukončit zaměstnání (což by paradoxně u v době pandemie nesmírně přetíženého zdravotnického personálu situaci ve zdravotnictví ještě zhoršilo), nebo si po česku nechat „pod rukou“ vystavit očkovací certifikát. Mnoho z nich bylo připraveno skutečně se zaměstnáním skončit, ale, jak již bylo řečeno výše u studentů zdravotnických oborů, kteří byli v prakticky stejné situaci, ministr zdravotnictví povinnost očkovat se proti covidu pro tyto skupiny zrušil – ale až po uplynutí nejzazšího termínu pro očkování se alespoň první dávkou. To sice může být z čistě právního hlediska v pořádku, ale z etického hlediska se jednalo o donucovací praktiku, nehledě na to, že zrušení povinného očkování zavedeného Babišovou vládou bylo jednou z volebních karet koalice SPOLU – a přesto ministr Vlastimil Válek toto nátlakové opatření na zaměstnance (a studenty) zdravotnických oborů, sociální pracovníky a pracovníky integrovaného záchranného systému a do poslední chvíle udržoval v platnosti.

Dalším zásahem do osobní svobody bylo povinné nošení roušek a respirátorů. I zde je otázkou princip proporcionality. Negativní dopady nošení roušek zahrnovaly obtíže s dýcháním, ztížení komunikace, které šlo ruku v ruce s negativními psychologickými aspekty v podobě zvýšené úzkosti. Další negativní aspekty představoval jejich nákup spojený se zvýšenými finančními výdaji (nehledě na enviromentální dopady masového používání jednorázových roušek a respirátorů). V případě kapénkové infekce by roušky a respirátory přesto mohly být na místě. V případě infekce šířené aerosolem (tedy nejmenšími kapičkami, které snadno vylétají spolu s dechem netěsnostmi v místě kontaktu roušky s obličejem), jako byl covid, však si účinností tohoto opatření nemůžeme být jistí, zvlášť, když pozitivní efekt roušek nebyl prokázán ani ve vědecké literatuře (18,19).

Za covidu docházelo i k dalším zásahům do práv občanů. V tomto dokumentu se nicméně nezabýváme podrobnou právní analýzou, pouze identifikujeme oblasti, v nichž v daném období docházelo k selhání právního systému a které by měly být podrobeny přezkoumání a nápravě.

Podíváme-li se na zásahy do práva, k nimž během covidové doby systematicky a opakovaně docházelo, a na vnímání těchto zásahů veřejností, vidíme vedle nutnosti revidovat právní postupy především důležitost transparentnosti a komunikace mezi vládou a veřejností. Chyby v komunikaci opatření, v mnoha případech jejich nesmyslnost, případně lživost jejich zdůvodňování a jasné nedodržování vlastních nařízení politiky (záběry jednání politiků se sundanými rouškami, když si mysleli, že kamery jsou vypnuté, soukromé večírky nebo návštěvy zavřených restaurací), to vše nesmírně podrylo důvěru veřejnosti v politiky a jimi proklamovaná opatření. Napříště musejí být občané pravdivě a komplexně informováni o důvodech pro přijímání jakýchkoli, byť malých, restrikcí zasahujících do jejich osobních práv a svobod. Právo musí ve společnosti působit na zásadách legitimity, předvídatelnosti a efektivity; jen tak bude možné, aby občany spolehlivě chránilo a aby měli lidé důvěru v právní systém. 

V první fázi je nutná identifikace mezer v právním řádu a jejich následné zacelení srozumitelnými, ale přesto účinnými právními nástroji, které zamezí manipulaci v krizových dobách na úkor právních norem ústavního pořádku. Nedojde-li k systémové legislativní změně komplexně upravující a vyplňující mezery v právním řádu a omezující využívání nouzového stavu tak, jak se dělo v covidovém období, může být právo kdykoli znovu svévolně, z jakéhokoliv legitimního i nelegitimního důvodu, zneužitelné v budoucnosti podle vůle vládnoucí skupiny, jelikož výklad těchto pravomocí je příliš nejednoznačný. Synergii nouzového stavu a zákona o ochraně veřejného zdraví lze za určitých podmínek pokládat za „trojského koně“ českého právního řádu. Přestože jejich právní síla je teoreticky nižší než Ústavy, zasahovaly za covidu i do právních norem reprezentovaných ústavním pořádkem.

Aby právo pomáhalo občanům v jejich životě a příliš je nezatěžovalo, je nutné jeho zjednodušení a zpřehlednění. Zároveň je potřeba, aby právo více fungovalo jako koherentní systém, nikoli jen jako změť nesouvisejících norem a ustanovení. Je potřeba na pravidelné bázi rušit obsoletní právní předpisy a hodnotit stav právního řádu a jeho systematičnost. Snížení počtu platných zákonů a naopak zvýšení jejich srozumitelnosti se musí stát prioritou. 

Každý, i již platný, právní předpis by tak měl projít testem potřebnosti, smysluplnosti a nezbytnosti pro život občana a státu. Každý nově přijímaný zákon by měl projít i testem srozumitelnosti. Současným problémem může být i to, že Česká republika nemá legislativce – odborníky, kteří by znali legislativní proces, měli jednotnou terminologii, znali vzájemnou provázanost právního řádu, uměli psát srozumitelně a jasně, měli historickou paměť, apod. Toto by se mělo napravit. Takovouto roli již nyní částečně zastává Legislativní rada vlády, je však otázkou, do jaké míry je tento orgán při svých kapacitách schopný tuto roli plnit. 

Zajímavou možností k diskuzi by mohlo být vytvoření registru dobrovolníků z řad odborníků (advokáti a obecně právníci, ale i například úředníci  veřejné správy, kteří zákon implementují v praxi). Z takto zaregistrovaných dobrovolníků by se vybírali losem ti,  kteří by dostali k opřipomínkování návrh zákona ještě před jeho projednáváním v Poslanecké sněmovně k zajištění jeho kvality z hlediska oborové zkušenosti. Tato práce by mohla být odměňována dostatečně motivující částkou při souběžné kontrole kvality práce připomínkování. Již dnes je samozřejmě možné vstoupit do připomínkovacího řízení i jako laik, ale běžní lidé o této možnosti nevědí a vlastně nemají motivaci do procesu se zapojit, pokud nemají na daném zákoně osobní zájem (v případě stavebního zákona by tak v současnosti bylo možné očekávat připomínky od stavebních firem a developerů, ale ne od řadových úředníků stavebních úřadů). Navrhovaný přístup by tak mohl vytvořit rámec pro kvalitnější připomínkové řízení se zapojením odborné občanské společnosti, mající upřímný zájem o oblast svého působení a jeho pravidla.

Dále by měly být prováděny pilotní projekty, tedy ověřování toho, jak by zákon fungoval v praxi, a vyslyšeny připomínky (nejen) odborné veřejnosti, ale i širší občanské společnosti. Konec konců pravidla má tendenci dodržovat ten, kdo se podílí na jejich tvorbě. To vše by také vedlo k transparentnějšímu procesu tvorby legislativy a minimalizaci neuvážených, rychlých a nepromyšlených zásahů do právního řádu.

Zároveň je potřeba mít na paměti, že časté změny platného práva vzbuzují skepsi o jeho kvalitě a také snižují úroveň znalosti práva mezi občany, neboť ti přirozeně nemají kapacitu průběžně sledovat přehršel novelizací a změn zákonů a podzákonných předpisů. 

Závěrem bychom mohli uvést ještě jeden důležitý faktor – pokud bude státní správa nabízet dobré podmínky (jak finanční, tak pracovní) a fungovat tak, že bude atraktivním zaměstnavatelem přitahujícím kvalitní zaměstnance, můžeme i při současném stavu očekávat větší vstřícnost úřadů a ochotu pomoci občanům s jejich záležitostmi tak, jak tomu na některých úřadech je již nyní. Totéž se týká i soudů. Stát by musel rozpočtovat do justice více finančních prostředků pro zvýšení atraktivity pozic dalších zaměstnanců soudů, jako jsou vyšší soudní úředníci, asistenti soudců, čekatelé apod. Odměnou by ale byla vyšší úroveň celé justice a naplnění práva občanů na spravedlivý proces i zvýšení důvěry lidí v právo, instituce a stát.

Kvalitu soudů, resp. soudní organizace by zlepšilo ustavení soudcovské rady jako samosprávného orgánu soudců, který by měl v pravomoci jejich jmenování i kárné řízení, když soudci nekonají tak, jak by řádně měli. Ustavení soudcovské rady je důležité proto, že jmenování soudců a kárné řízení dnes spadá do kompetence ministra spravedlnosti, který nemůže být dostatečně obeznámen s tím, jak kvalitně soudci pracují. Soudcovská rada by byla  daleko blíž vlastní práci soudců, a proto naplňovala tuto pravomoc kvalitněji.

Klíčovým nástrojem pro zvyšování úrovně právně-finanční gramotnosti občanů je vzdělávání a osvěta. Přestože (především) finanční gramotnost je v současné době ve školních osnovách, plody tohoto vzdělávání můžeme čekat až za řadu let. Systematická podpora rozvoje právní gramotnosti a finanční gramotnosti mezi dospělými v současnosti prakticky neexistuje. Velký potenciál pro působení na dospělé však mají různé neziskové a jiné organizace, které dospělým nabízejí vzdělávací aktivity nebo poradenství. 

Přesto si však troufneme říci, že kdo na zlepšení své právní a finanční gramotnosti pracovat skutečně chce, pomoc nalézt dokáže. Zásadní je tak osobní zodpovědnost a odhodlání řádně se o vlastní záležitosti starat – stát se silným soběstačným jednotlivcem, který si pro sebe dokáže zhodnotit prospěšnost či nevýhodnost svého jednání a který nepodlehne například nepoctivým praktikám obchodníků či lživé nebo klamavé reklamě. Takoví lidé jsou pak základem pro vytvoření silné, odolné a vzdělané společnosti občanů, kteří jsou schopni se orientovat ve svých záležitostech, upozorňovat na případná bezpráví či jiné nepravosti, eliminovat je a vytvořit zdravé důvěryhodné prostředí pro život svůj i svých spoluobčanů.

Cenzura je v České republice nepřípustná a svoboda projevu je zaručena, jak zcela jasně (a těmito slovy) stanoví Listina základních práv a svobod. Jak jsme už uvedli výše, zachování informační plurality je základním stavebním kamenem demokratické společnosti a její ohrožení je ohrožením samotné demokracie. Je proto nesmírně důležité podporovat pluralitu informací a názorů, aby se zamezilo jakékoli manipulaci a jednostrannosti v prezentaci informací směrem k veřejnosti ze strany veřejnoprávních i soukromých subjektů. 

Je třeba být proto k legislativním i jiným pokusům o omezování svobody projevu kritický. I přesto, že se mohou najít důvody takových omezení (dezinformace, nenávist, terorismus atd.), je třeba si uvědomit také riziko zneužitelnosti takových nástrojů a dlouhodobý negativní dopad na svobodnou společnost jako celek. 

Kromě ochrany „shora“ prostřednictvím právního rámce je nicméně potřeba také ochrana „zdola“ – podpora rozvoje mediální gramotnosti a kritického myšlení mezi občany pro posílení schopnosti rozlišovat mezi fakty a manipulativním obsahem. Mediální gramotnost by měla být posilována mezi všemi věkovými skupinami obyvatelstva. Na potřebu vzdělání lidí poukázala zásadně covidová doba, kdy byli lidé vystaveni politické a mediální manipulaci v atmosféře strachu a obav; slovo „dezinformace“ však rezonuje mediálním prostorem i po ústupu covidu. Současnou tendencí totiž není vzdělávat lidi a podporovat jejich mediální gramotnost a kritické myšlení, aby dokázali sami rozlišit nesmyslné či manipulativní (dez)informace. Trend je opačný – „chránit“ občany před dezinformacemi, což otevírá dveře manipulaci a cenzuře.

Velmi problematickým pojmem je proto „šíření dezinformací“, a to především kvůli různým interpretacím samotného pojmu dezinformace. Dezinformace se rozlišují na užší a širší pojetí (20). Užší pojetí dezinformace vyžaduje nepravdivost tvrzení, úmysl klamat, systematickou a organizovanou snahu, ideálně ze strany státních aktérů či skupin. Toto užší pojetí však není ve veřejném diskurzu obvykle používané. Oproti tomu širší pojetí chápe dezinformaci v kontextu narativu, kde její podstata nemusí být nepravdivost, ale nepřátelský, protidemokratický narativ. Tento význam je mnohem častější. 

Podíváme-li se na věc však z právního úhlu pohledu, tyto znaky dezinformace v širším pojetí činí z pojmu dezinformace pojem zcela neuchopitelný a zcela nevhodný pro jakékoli legislativní užití. Při všem, co o užívání tohoto pojmu nyní víme, si například zkusme představit trestný čin, jehož podstatou by bylo „šíření dezinformací“. Tento nástroj by se velmi rychle stal zcela neurčitým bičem, který by se mohl obrátit proti komukoli, kdo by ve společnosti vyjádřil „anti-mainstreamový“ narativ, tedy alternativní interpretaci v podstatě čehokoliv. 

Skutečnost, že většina tzv. dezinformací není o faktech, nýbrž narativech, je dobře dokumentovatelná i argumentací zastánců nutnosti nových nástrojů pro zastavení jejich šíření. Kdyby šlo pouze o fakta, zcela jistě by stačil trestný čin šíření poplašné zprávy. Ten však dnes nelze na dezinformace většinou použít, protože podmínkou jeho aplikace je dokázání faktické nepravdivosti, což je v případě pouze jiného narativu takřka nemožné prokázat. Není náhodou, že se Ministerstvo vnitra zuby nehty brání vložit do návrhu zákona proti dezinformacím ochranu pravdivých tvrzení.

Výše jsme zmínili možnost, aby se se na vzniku právních předpisů podíleli odborníci. V této kapitole půjdeme ještě dále k příležitosti samotných občanů podílet se na tvorbě práva. Jejich zapojení by dodávalo takto vytvořeným pravidlům punc celospolečenské důvěryhodnosti a ochoty taková pravidla dodržovat. Člověk v dnešní podobě demokracie je možnosti podílet se na řízení státu nesmírně vzdálen. Podílí se jen nepřímo prostřednictvím voleb parlamentních zástupců. Ti však nejsou za své působení v parlamentu vůči voličům nijak odpovědní a často také podléhají tlaku politických, korporátních či jiných skupin a byznysových lobby. 

Jedním z nástrojů, který by umožnil občanům a občanské společnosti se přímo podílet na tvorbě celospolečenských pravidel už dnes, jsou občanská shromáždění (21). Jsou jednou z možných forem deliberativní (deliberace – rokování) demokracie, kdy lidé vytvářejí informovaná doporučení pro orgány veřejné správy a umožňují tak společensky prospěšné zapojení veřejnosti do rozhodování. Mohou být organizována na úrovni měst, regionů, států či Evropské unie. Dokonce už proběhlo i úspěšné pilotní globální občanské shromáždění. Občanská shromáždění se často využívají u řešení témat, která zamrzla na mrtvém bodě a je pro ně těžké získat dostatečnou politickou a veřejnou podporu (22). Členové a členky občanského shromáždění jsou vybíráni losem na základě demografických kritérií, jako je věk, pohlaví, místo bydliště, sociální status, případně vztah k projednávanému problému. Vytvářejí tak dočasně miniaturu dané komunity, která má v očích veřejnosti legitimitu. Úlohou občanských shromáždění je provést důkladnou analýzu daného konkrétního problému nebo dilematu, diskutovat různá řešení, zvážit příslušné výhody a nevýhody, a nakonec dospět k promyšleným rozhodnutím založeným na vzájemném konsensu.

Specifikem občanského shromáždění je, že dokáže úspěšně zapojit i ty, kteří se obvykle na společenském rozhodování nepodílejí. Vzhledem k tomu, že občanská shromáždění vtahují do procesu řadu občanů, expertů i nejrůznějších zúčastněných stran (stakeholderů), je to také skvělý nástroj pro vedení kultivované veřejné diskuze. 

V posledních letech se občanská shromáždění různých forem konala v mnoha zemích po celém světě, například v Německu, Polsku, Maďarsku, Arménii, Brazílii, nebo Chile. O občanských shromážděních se aktivně uvažuje i v České republice (22). Jedná se o nástroj, který je aktivně podporovaný Evropskou unií, zdálo by se tedy, že zavedení této formy veřejné participace na tvorbě předpisů nestojí nic v cestě.

Přístupu k právu, který má za cíl právní praxi se zaměřením na pozitivní dopad, udržitelnost, plnění skutečných potřeb a blaho všech zúčastněných, můžeme říkat právo regenerativní. Tento pojem znamená především tvorbu, vykonávání a posuzování práva způsobem, který je v souladu s univerzálními principy spravedlnosti. Regenerativní právo uznává propojenost právních systémů, jednotlivců, lidské společnosti a přírodních ekosystémů a zahrnuje především následující znaky:

• Holistický pohled – jsou zohledněny širší dopady právních rozhodnutí na individuální, sociální, environmentální a ekonomické aspekty života. Pracuje se s předpokladem, že právní problémy jsou často vzájemně propojené a závislé na větších systémových problémech.
• Pozitivní dopad – hledají se právní řešení, která podporují udržitelná řešení maximalizující koexistenci ekologického zdraví a sociálního i individuálního blahobytu. Řešení se snaží jít nad rámec pouhého dodržování stávajících zákonů a pracovat na podpoře odolnosti, celkové rovnováhy a pozitivní změny ve společnosti, životech jednotlivců a zdraví planety.
• Důraz na řešení konfliktů – přednost před soudním řešením sporů mají alternativní metody, které usilují o nápravu vztahů a nalezení oboustranně výhodných řešení mezi stranami.
• Zapojení komunity – existuje aktivní spolupráce s komunitou, jíž se problém týká, případně společností jako takovou, a snaha porozumět širšímu společenskému kontextu, v němž právní problémy vznikají. Pracuje se na řešeních, která jsou přínosná pro komunitu a celou společnost.
• Individuální vyjádření – správných celospolečenských inovací, změn a rozvoje lze dosáhnout pouze prostřednictvím silných, samostatných a nezávislých jednotlivců, kteří jsou schopni vyjádřit své postoje, názory a autenticitu v jimi zvolených oblastech svého působení. Práva jednotlivců na sebevyjádření tak musí být vždy dostatečně chráněna. 
• Přístup založený na spolupráci – pro správné nastavení celospolečenských pravidel v širokém kontextu je nutná spolupráce s dalšími obory, jako jsou věda o životním prostředí, sociologie, ekonomie, atd.
• Etické aspekty – do právní praxe je nutné začlenit etické aspekty, podporovat spravedlnost a blaho současných i budoucích generací. Zohledňují se také práva přírody a je uznána přirozená hodnota přírodních ekosystémů, které si zaslouží právní ochranu (práva přírody).
• Prosazování změn – lidé z právních a obdobných profesí by se aktivně měli zasazovat o právní reformy, které podporují udržitelnost, regeneraci a spravedlivou společnost, tedy angažovat se v soudních sporech ve veřejném zájmu, prosazovat politiku a vzdělávat komunitu tak, aby se podpořil právní rámec, který je v souladu s cílovými hodnotami, a aby se posílila právní gramotnost.

Silné hodnoty – jako základní zásada by mělo být dodržováno zlaté pravidlo, které nabádá jednotlivce, aby se chovali k ostatním tak, jak by chtěli, aby se oni chovali k nim samotným. Tato zásada podporuje empatii, spravedlnost, úctu a respekt k ostatním, tedy zdravou fungující společnost založenou na zdravých fungujících vztazích.

Kdybychom zabrousili do jednotlivých rozhodnutí soudů, nepochybně bychom nalezli celou řadu příkladů skvělých rozsudků. V tomto dokumentu se však nechceme zabývat jednotlivostmi, konkrétními rozsudky, ale rádi bychom se zaměřili spíše na obecnější příklady řešení problémů právního systému. 

Jedním z kroků, které je možné vnímat pozitivně směrem ke zvyšování srozumitelnosti zákonů směrem k občanovi, je digitální Portál občana. Máme za to, že se jedná o užitečnou formu, jak běžnému člověku přiblížit, co v jaké situaci má dělat, a usnadnit mu i komunikaci s úřady. Tuto snahu je ale třeba stále rozšiřovat –  například i pro právnické osoby, případně zavést například na okresní úrovni fyzická kontaktní místa, která by sloužila těm, kdo se v online prostoru příliš neorientují. Správní orgány by pak měly mít povinnost občanům být co nejvíce nápomocné – jakkoliv se dnes může „povést“ narazit na nadprůměrně nápomocného úředníka, který ve svém oboru přesně ví, co a jak poradit, toto by se mělo stát standardem. To je pochopitelně spíše nastavením daného člověka než nastavením systému, ale obecně by měla být poptávka na vstřícnost a nápomocnost úřadů.

Jako pozitivní fakt je dle názorů autorů tohoto dokumentu možné uvést postupné zkracování délky soudního řízení. Navzdory tomu, že stále je co zlepšovat (průměrná délka soudního řízení v občanských sporech byla v toce 2023 251 dní, v trestních záležitostech 473 dní) (23), délka soudního řízení se za posledních 20 let obecně zkrátila o více než třetinu (24).

Pozitivním indikátorem toho, že problémy práva jsou vnímány i v právnické komunitě, je celá řada neziskových organizací, které buď poskytují bezplatné právní poradenství, nebo se zabývají přímo konkrétní oblastí práva a snaží se o jeho reformu. Jako příklad takové aktivizace právníků můžeme uvést hnutí ProLibertate, které se za covidu snažilo o korekci vládních restriktivních kroků, často následně shledaných soudy jako protizákonných. 

V oblasti osobního poradenství, především pak v případech zadlužení a hrozící exekuce pomáhá lidem celá řada neziskových organizací, jako například organizace Iure.org nebo občanské poradny v síti Asociace občanských poraden či Člověk v tísni.

Neziskové organizace se aktivně podílejí také na tvorbě zákonů. Například Institut prevence a řešení předlužení, Člověk v tísni či RUBIKON Centrum se aktivně podílely na novele insolvenčního zákona. Doba oddlužení se díky ní zkrátila z pěti na tři roky. Dlužníci se tak rychleji mohou dostat z pasti exekucí. Novela zároveň nastavuje přísnější podmínky pro vstup do oddlužení v podobě adekvátního příjmu, což povede k tomu, že by lidé neměli do oddlužení vstupovat s podhodnocenými příjmy. Ve výsledku tak na změně mohou profitovat jak dlužníci, tak věřitelé i stát. 

V oblasti začleňování trestně stíhaných do společnosti byl schválen návrh na změnu zákona o sociálních službách, na němž spolupracovaly organizace MILA, Asociace organizací v oblasti vězeňství či RUBIKON Centrum. Díky ní budou moci vybraní lidé se záznamem v rejstříku trestů pracovat v sociálních službách. Díky práci neziskových organizací byla schválena i novela trestního zákona. Jednou ze změn je zanesení postihu předsudečného násilí, tedy přísnější trestání útoků kvůli pohlaví, sexuální orientaci nebo zdravotnímu postižení. Jedná se mimo jiné o výsledek práce organizace In IUSTITIA, která se spojila s důležitými aktéry a realizovala kampaně a výzvy pro veřejnost. Novela také obsahuje principy restorativní justice včetně metodiky vydané Institutem pro restorativní justici, která tyto principy prakticky zapojuje do práce soudců, policistů, advokátů a dalších profesí. Restorativní justice zdůrazňuje, že trestný čin mění životy lidí, narušuje mezilidské vztahy, někomu vzniká újma či škoda. Při nalézání spravedlnosti restorativní přístupy směřují k naplnění potřeb oběti, převzetí odpovědnosti pachatele za následky trestného činu a k zapojení komunity. 

Česká republika má navíc několik organizací a iniciativ, které podporují nezávislou žurnalistiku a svobodu médií, jako např. Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNŽ), který poskytuje finanční i odbornou podporu investigativním médiím a pomáhá zajistit mediální pluralitu.

Iniciativa jako Ženy v médiích upozorňuje na obtěžování novinářek a novinářů a pomáhá zlepšit bezpečnost v mediální sféře. 

Pokud se posuneme od úrovně jednotlivých případů výše k systému tvorby práva, je vhodné uvést zde výše zmiňovaná občanská shromáždění sloužící jako způsob vyjádření občanů k aktuálním tématům, která považují za důležitá a pro které je obtížné získat jednotnou politickou podporu. Tento způsob diskusí vedoucích k návrhům řešení se ve světě využívá stále více. Nejčastěji se používají k řešení problémů na úrovni jednotlivých měst, ale mohou se používat i pro řešení problémů na úrovni států. Například v Irsku proběhlo na přelomu let 2023/2024 občanské shromáždění na téma ochrany biodiverzity, kterou místní parlament vzal v potaz a na konci roku 2024 vydal zprávu, že více než 90 % návrhů shromáždění již bylo zavedeno do praxe nabo se na jejich zavedení pracuje (25). U nás roli občanských shromáždění podporuje například Institut plánování a rozvoje hlavního města Prahy (22). 

Velice zajímavým novátorským prvkem právního systému je tzv. regulatorní sandbox (v překladu „pískoviště“), prvek pozitivní regulatorní (právotvorné) praxe, který ve světě plném technologických inovací čím dál tím více nabývá na významu. Ve zjednodušené podobě se dá říci, že jde o způsob vytváření podpůrného prostředí pro inovátorské firmy, který zajišťuje, že inovace nebudou bržděny zaostalým právním rámcem. Typicky se jedná o případy, kdy firma přijde s inovací, novou technologií, která ještě není právně podchycena a není zcela jasné, jak tuto novou inovaci regulovat. Regulátor pak pro ni vytvoří na základě rámcových pravidel kontrolované prostředí, kde takovou firmu nechá za dohodnutých podmínek aktivně působit na trhu. Firma pak dává regulátorovi informace o tom, jak na trhu působí, které pak naopak regulátorovi na základě poskytnutých informací může pracovat na funkčních pravidlech, které danou aktivitu do budoucna budou upravovat. Příkladem takového regulatorního nástroje je fintechový sandbox vedený Singapurským regulátorem MAS - Monetary Authority of Singapore (26).

Jedná se tedy o způsob vytváření práva, které nebrzdí vývoj a zároveň aktivně pomáhá nastolit přesně taková pravidla, jaká si daná aktivita vyžaduje. Tento způsob vytváření právních pravidel je výhodný pro všechny zúčastněné strany, protože regulátor má možnost pochopit, jak se inovace chová na trhu, mladé firmy mají možnost testovat a experimentovat s novými technologiemi, aniž by riskovaly regulatorní postih a uživatelé (spotřebitelé) inovativních produktů a služeb jsou dostatečně chráněni proti podvodným či jiným nekalým praktikám.

V oblasti svobody slova je vhodné připomenout, že vláda se v poslední době rozhodla změnit svůj přístup k boji proti dezinformacím. Místo toho, aby se zaměřovala na represivní opatření, která mohou vést k potlačování svobody projevu a nedůvěře veřejnosti, rozhodla se pro aktivní strategickou komunikaci, tedy opatření na posílení mediální gramotnosti, prevenci dezinformací a podporu nezávislých médií. Navzdory tomu, že dosavadní kroky a zvláště vyjádření vedoucího tohoto oddělení, plukovníka Otakara Foltýna, můžeme považovat za více než nešťastné a navzdory tomu, že i „strategická komunikace“ má svá rizika (například překlopení se do domácí propagandy), je argumentace určitě mnohem lepší řešení než represe a cenzura. Nedávný výrok Ústavního soudu zprošťující Ladislava Vrábela viny v případě šíření poplašné zprávy s odůvodněním, že „...opravdová demokracie (ale) musí šíření podobných projevů a nesmyslů ustát, aniž by sahala do trestního zákoníku“ a že je nutné „...uchránit svobodu projevu pro nás všechny, i pro ty, co šíří takové nesmysly, protože svoboda projevu je to nejcennější, co v demokracii máme“, hovoří o tom, že i Ústavní soud si je těchto faktů vědom (čímž se nijak nezastáváme výroků a vystupování pana Vrábela) (27).

Ve stejné oblasti pak stojí za zmínku ještě jedna nedávná událost. Jakkoliv můžeme nesouhlasit s řadou kroků nové americké exekutivy, z pohledu svobody projevu lze vnímat přinejmenším některé její kroky pozitivně, jak ukázal například projev J. D. Vance na Mnichovské bezpečnostní konferenci, kde se otevřeně vyjadřoval k otázkám otázky svobod.

Naše Archa, jak už to u arch bývá, nemá motor. Motor je moc, my chceme mít vliv. Kam  naše Archa pluje, nezávisí jen na převládajících větrech, ale i na tom, jak těmto větrům nastavujeme plachty. Převládající větry nevanou dnes tam, kam bychom si přáli. Budeme muset počítat i s tím, že se ocitneme v bouřích.

Jsme součástí české občanské společnosti, která usiluje o vliv, nikoli o moc. Jsme ale poslední garancí, že když moc bude selhávat, budeme to my, kdo můžeme zabránit nejhoršímu. Může se opět stát, že garance, které nabízí stát, i ten, který je ustrojen jako stát právní, selže.   

Přinášíme dnes v tomto dokumentu analýzu jednoho takového selhání. Troufáme si říct, že analýzu selhání státu zatím nejdůkladnější. A zároveň přinášíme konkrétní návrhy, jak se příštím selháním vyhnout. Oslovujeme stát, ale hlavně oslovujeme všechny další složky občanské společnosti. Ano, ačkoli nejsme politická strana, oslovujeme konec konců voliče, protože víme, že ani na demokraticky navolený stát nemusí být zítra spolehnutí.

Občanská společnost nechť se raději připraví na nejhorší. Na větry, které nepovanou dobrými směry. Vidíme dnes na vlastní oči, slyšíme na vlastní uši, že až dosud demokratický stát, že ti nejmocnější v něm, mohou říct, že Ústava v tomto případě neplatí, že rozhodnutí určitého soudu neplatí, že konkrétního soudce je možné odvolat. Anebo jen jeho rozhodnutí prostě nedbat.

Podle to dnes nastavujme plachty. My, Archa, to činíme právě tímto dokumentem. Dáváme všem lidem v České republice na vědomí, že bránit se je možné, a napovídáme, jak konkrétně je to možné. 

1. Nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, I.ÚS 367/03.
2. https://advokatnidenik.cz/2022/01/24/stat-vyplatil-za-prohrane-covidove-soudy-vice-nez-milion-korun/
3. https://advokatnidenik.cz/2021/04/23/za-uplynulych-deset-mesicu-soudy-zrusily-nekolik-protiepidemickych-opatreni/
4. https://futurefreespeech.org/the-free-speech-recession-hits-home/
5. https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/zacatek-valky-na-ukrajine-vypnuti-dezinformacnich-webu-soud-zaloby.A241210_102919_domaci_vank
6. https://www.ih21.org/aktuality/podpora-a-propagace-terorismu-potrebujeme-novelizovat-trestni-zakonik
7. https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/dusek-video-cthh-koronavirus-sarlatanstvi_2005300604_cib
8. https://www.ceska-justice.cz/2020/06/jiri-jelinek-k-trestnimu-postihu-sireni-poplasne-zpravy-nejen-koronaviru/
9. https://www.echo24.cz/a/HmgiZ/domaci-zpravy-ceska-televize-musela-omluvit-reportaz-doby-covidu-kratka-nielsen
10. https://www.pbs.org/newshour/politics/zuckerberg-says-the-white-house-pressured-facebook-to-censor-some-covid-19-content-during-the-pandemic
11. https://www.congress.gov/118/meeting/house/115561/documents/HHRG-118-IF16-20230328-SD017.pdf
12. Bakshy, E, S Messing and L A Adamic (2015) “Exposure to ideologically diverse news and opinion on Facebook”, Science, 348(6239): 1130-1132.
13. Bar-Gill, S and N Gandal (2017) “Content exploration, choice and echo chambers: An experiment”, CEPR, Discussion paper DP11909.
14. El-Bermawy, M (2016) “Your filter bubble is destroying democracy”, Wired, 18 November.
15. https://smis-lab.cz/2021/12/25/do-jake-miry-brani-ockovani-proti-sars-cov-2-sireni-onemocneni/
16. Franco-Paredes, Carlos, Transmissibility of SARS-CoV-2 among fully vaccinated individuals, The Lancet Infectious Diseases, 22 (1):16; DOI:10.1016/S1473-3099(21)00768-4
17. https://in-ius.cz/wp-content/uploads/2023/08/UTOKY-PRO-UKRAJINSKOU-A-RUSKOU-NARODNOST-1.pdf
18. https://www.acpjournals.org/doi/10.7326/M20-6817
19. https://www.cochranelibrary.com/cdsr/doi/10.1002/14651858.CD006207.pub6/full
20. https://svobodaslova.online/wp-content/uploads/2022/03/Dezinformace-a-svoboda-projevu-Ukrajina.pdf
21. https://citizensassemblies.org/ 
22. https://iprpraha.cz/page/4299/obcanska-shromazdeni
23. https://citizensassemblies.org/
24. https://www.sdg-data.cz/cr-2030/dobre-vladnuti/prumerna-delka-soudniho-rizeni 
25. https://www.buergerrat.de/en/news/call-for-protection-of-biodiversity-in-ireland/ 
26. https://www.mas.gov.sg/development/fintech/regulatory-sandbox ‍
27. https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zpravy-jihomoravsky-kraj-ustavni-soud-zrusil-rozsudek-nad-dezinformatorem-vrabelem-40513471

FILIP, Jan. Ústavní právo České republiky: základní pojmy a instituty : ústavní základy ČR. Dotisk 4. vyd. [i.e. 5. vyd.]. Brno: Václav Klemm, 2011. ISBN 978-80-904083-8-8.

KUDRNA, Jan (ed.). Listina v kontextu společenských změn: (k 30. výročí jejího přijetí). Právní monografie (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2021. ISBN 978-80-7552-076-0.

KÜHN, Zdeněk. Listina základních práv a svobod: velký komentář. Komentátor. Praha: Leges, 2022. ISBN 978-80-7502-609-5.

PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda. Vysokoškolské právnické učebnice. Praha: Linde, 

2001-2004. ISBN 80-7201-273-8.

POLÁŠKOVÁ, Lenka. Zákon o ochraně veřejného zdraví v MŠ, aneb, Kdy nasadit roušku. Praha: Verlag Dashöfer, [2021]. ISBN 978-80-7635-057-1.

ŠUSTEK, Petr a HOLČAPEK, Tomáš. Zdravotnické právo. Praha: Wolters Kluwer, 2016. ISBN 978-80-7552-321-1.

WAGNEROVÁ, Eliška. Listina základních práv a svobod: komentář. 2., doplněné a aktualizované vydání. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2023. ISBN 978-80-7676-747-8.

Encyklopedie špionáže: Ze zákulisí tajných služeb, zejména Státní bezpečnosti : 900 hesel. Praha: Libri, 1993. ISBN 80-901579-1-2., s. 124

BITTMAN, Ladislav. Mezinárodní dezinformace: černá propaganda, aktivní opatření a tajné akce. Archiv (Mladá fronta). Praha: Mladá fronta, 2000. ISBN 80-204-0843-6, s. 96

EUROPEAN COMMISSION. 2022 Strengthened Code of Practice on Disinformation. Online. 2022. Dostupné z: https://digital-strategy.ec.europa.eu/en/library/2022-strengthened-code-practice-disinformation. [cit. 2024-08-31].

Rozhodnutí Rady (SZBP) 2022/351 ze dne 1. března 2022, kterým se mění rozhodnutí 2014/512/SZBP o omezujících opatřeních vzhledem k činnostem Ruska destabilizujícím situaci na Ukrajině, Úř. věst. L 65 z 2. 3. 2022

MAHDALOVÁ, Kateřina. Den svobody tisku: Vraždy novinářů a měkká cenzura. Online. Datová žurnalistika. 2015. Dostupné z: https://www.datovazurnalistika.cz/den-svobody-tisku-vrazdy-novinaru-a-mekka-cenzura/. [cit. 2024-08-31].

Soft censorship. Online. MilLab. Dostupné z: https://millab.ge/en/mil-resources/any/25/any/any/1/. [cit. 2024-08-31].